Diverzita imigrací je inflace národní kultury

Inflace v ekonomii znamená, že hodnota měny klesá, protože je jí příliš mnoho v oběhu. Ne proto, že by jednotlivé bankovky byly špatné, ale proto, že přestávají nést význam.

U kultury je to podobné. Národní kultura není muzeální exponát, ale živý jazyk zvyků, norem, symbolů, humoru, mlčení i samozřejmostí. Funguje jen tehdy, když je sdílená – když většina lidí chápe, co znamená „je to trapné“, „to se nehodí“, „takto se u nás chováme“.

Pokud však do tohoto prostoru rychle a masivně vstupují jiné kulturní kódy, aniž by docházelo k jejich skutečné integraci, vzniká kulturní inflace: původní normy se relativizují, společné významy se rozmělňují, kultura přestává být rámcem a stává se jen nabídkovým katalogem.

Pluralita znamená různost v rámci společného základu. Diverzita, jak je dnes často chápána, znamená různost bez základu. A to je zásadní rozdíl. Pluralita: má centrum, umožňuje dialog, vytváří napětí, ale i směr. Diverzita bez integrace: centrum popírá, dialog nahrazuje paralelní monology, směr rozpouští ve jménu „neutrálního prostoru“, který ve skutečnosti nikdy neutrální není.

Problémem není imigrace jako taková. Civilizace vždy vznikaly pohybem lidí. Problémem je tempo, objem a absence kulturní gravitace. Když je imigrační tlak malý, kultura ho absorbuje. Když je velký, kultura se přizpůsobuje. Když je masivní a rychlý, kultura ustupuje, protože nemá čas ani sílu předávat své normy.

Výsledkem není bohatší kultura, ale: fragmentace společnosti, ztráta společného jazyka (i když mluvíme stejnými slovy), růst nedůvěry, a paradoxně i menší tolerance, protože bez sdílených pravidel roste strach.

Inflace kultury vede k tomu, že: svátky ztrácí význam, tradice se redukují na folklór pro turisty, humor přestává fungovat (protože urážet může cokoliv), dějiny se mění v „citlivé téma“. A společnost, která se bojí vlastního příběhu, ho přestává vyprávět. Místo kultury pak nastupuje administrativa hodnot – směrnice, školení, manuály citlivosti. To ale není kultura. To je náhražka kultury.

Obrana národní kultury není útokem na jednotlivce. Je to obrana rámce, ve kterém může společnost fungovat bez neustálého vyjednávání o základních věcech. Kultura není: genetická, ani exkluzivní. Je ale konkrétní. A bez konkrétnosti se mění v abstraktní ideál, který nikdo nežije, jen se na něj odvolává.

Stejně jako ekonomika potřebuje někdy deflaci, stabilizaci a návrat k hodnotě, i kultura potřebuje:

• čas na integraci,

• jasně pojmenovaný základ,

• odvahu říct, že ne vše je kompatibilní se vším.

Diverzita bez integrace není obohacením. Je to kulturní inflace. A inflace – ať už měny nebo identity – vždy dopadá nejtvrději na ty, kteří nemají kam utéct.