Dialog Evropanů s paralelním monologem Islámu
Svoboda slova
Evropa miluje dialog. Věří v něj s téměř náboženskou vážností. Dialog je pro ni řešením konfliktů, metodou pravdy i morální pojistkou. Když se objeví problém, odpověď zní: musíme spolu mluvit. Jenže každému dialogu musí stát naproti někdo, kdo dialog chce. A právě zde vzniká zásadní napětí, o němž se mluví šeptem: Evropa nabízí dialog, zatímco islám – jako civilizační systém – často vede paralelní monolog. Ne proto, že by byl „zlý“, ale proto, že funguje jinak.
Evropská kultura je postavena na několika tichých axiomech:
pravda vzniká střetem názorů,
autorita je zpochybnitelná,
pravidla jsou lidský konstrukt a lze je měnit,
kompromis je ctnost.
Dialog je tedy proces. Nikdo nemá absolutní pravdu, každý může ustoupit, každý může změnit názor. I porážka v debatě je legitimní výsledek. Evropa proto očekává, že dialog:
je obousměrný,
je otevřený,
je revizní.
Islám však není jen víra. Je to kompletní normativní systém – právní, společenský, morální. Nabízí odpovědi dřív, než se položí otázky. V tradičním islámském pojetí:
pravda není předmětem vyjednávání,
zákon je božského původu,
pochybnost není ctnost, ale riziko,
kompromis s pravdou je slabost.
To neznamená, že muslimové neumějí mluvit. Znamená to, že dialog nemá stejnou funkci. Není to hledání nové pravdy, ale sdělení pravdy existující. Z evropské perspektivy vypadá setkání jako dialog: konference, kulaté stoly, mezikulturní workshopy, deklarace porozumění. Z druhé strany však často probíhá něco jiného: potvrzení vlastní identity, vymezení hranic, trpělivé setrvání na pozici, dlouhodobá strategie.
Evropa diskutuje - Islám vyčkává. Evropa relativizuje - Islám konzervuje. To není střet lidí, ale střet komunikačních režimů. Dialog má jeden skrytý předpoklad: že obě strany jsou stejně ochotné měnit své postoje. Pokud však jedna strana považuje své normy za neměnné, dialog se mění v asymetrický proces. Výsledek?
Evropa ustupuje ve jménu tolerance, Evropa zpochybňuje sama sebe, Evropa vysvětluje, omlouvá se, přehodnocuje, zatímco druhá strana zůstává stejná. Dialog se tak nestává mostem, ale jednosměrnou cestou. Evropa dlouho věřila, že vše je otázkou překladu: jazykového, kulturního, historického. Jenže některé systémy nejsou „nepochopené“. Jsou prostě nekompatibilní v jádru:
sekulární stát vs. náboženské právo,
rovnost pohlaví vs. hierarchie rolí,
svoboda projevu vs. svátost nedotknutelnosti.
Dialog zde neřeší rozpor. Pouze ho oddaluje. Největší evropský problém není islám. Je to neschopnost pojmenovat hranice dialogu. Protože říct „tady už nejde o dialog, ale o konflikt hodnot“ je považováno za selhání, xenofobii nebo extremismus.
A tak se pokračuje v debatě, která nikam nevede, jen udržuje iluzi morální převahy. Dialog je civilizační nástroj. Ale jen tam, kde existuje vnitřní ochota ke změně. Pokud se setká: dialogická kultura s dogmatickým systémem, nevzniká dialog. Vzniká paralelní monolog. A společnost, která to odmítá vidět, riskuje, že jednoho dne zjistí, že už nemluví – jen ustupuje.
