Demokraté bojují za názory, kterými pohrdají
Svoboda
Jedna z nejméně pochopených vět liberální demokracie zní asi takto: demokracie není o tom, že vítězí správné názory, ale o tom, že smí zaznít i ty špatné. To je myšlenka nepohodlná, frustrující a psychologicky náročná. Především proto, že vyžaduje něco, co je dnes považováno skoro za úchylku: schopnost snést názor, kterým pohrdám – a přesto ho bránit před umlčením.
Moderní politická debata se často tváří, že demokracie je: souboj dobra se zlem, rozum versus hloupost, osvícení proti tmářům. Jenže tohle je morální pohádka, ne politický systém. Demokracie není založena na předpokladu, že lidé budou rozumní, informovaní a morálně čistí. Je založena na nedůvěře k moci. A právě proto říká: raději riskujme hloupost lidí než jistotu, že někdo jiný rozhodne za ně.
Skutečný demokrat: nebrání svobodu projevu proto, že souhlasí, ale proto, že nesouhlasí – a přesto nechce umlčovat. To je bod, kde se demokracie láme. Ne u názorů, které se nám líbí. Ty se brání snadno. Skutečný test přichází ve chvíli, kdy: názor považujeme za hloupý, urážlivý, mylný, nebo dokonce nebezpečný.
Právě tehdy má demokrat dvě možnosti: zakázat ho, porazit ho argumentem.
Ten, kdo sáhne po zákazu, už s demokracií nevěří v diskusi. Věří v řízení společnosti správnými lidmi. A to už není demokracie, ale (pseudo)osvícený paternalismus – předstupeň autoritářství. Tato věta se dnes tváří jako rozumná. Ve skutečnosti je to nejnebezpečnější věta svobodné společnosti. Protože otázka nikdy nezní zda se začne zakazovat. Otázka zní kdo a kdy určí hranici. Každý cenzor v dějinách byl přesvědčen, že: chrání společnost, brání demokracii, zakazuje jen to opravdu špatné. Nikdo nikdy neřekl: „Zakazuji názory, protože chci diktaturu.“ Vždy se říkalo: „Je to nutné. Pro bezpečí. Pro dobro.“
Demokracie stojí na paradoxu, který se nedá obejít: Svoboda umožňuje existenci názorů, které svobodu nemají rády. Řešením tohoto paradoxu není umlčení názoru, ale kontrola činu. Názor smí existovat. Čin, který potlačuje práva druhých, ne. To je rozdíl mezi:
„Myslím si, že demokracie je špatná.“ → názor
„Chci zrušit volby a umlčet opozici.“ → čin
Demokrat brání první, i když ho odpuzuje. Demokrat zakáže druhé, i kdyby s tím sám souhlasil. Společnost, která začne: zakazovat názory, vytvářet seznamy nepřípustných postojů, morálně licencovat umlčování, nevstupuje do éry bezpečí. Vstupuje do éry strachu z diskuse. A strach z diskuse je vždy signál, že argumenty docházejí. Demokracie není o vítězství. Je o sebeomezení. O schopnosti říct: „Tenhle názor považuji za hloupý – ale nechci, aby ho zakazoval stát.“
Protože stát, který dnes zakazuje hloupé názory, může zítra zakázat nepohodlné a pozítří tvé vlastní. Demokraté bojují za názory, kterými pohrdají. Ne proto, že by je omlouvali. Ale proto, že chápou, že svoboda není odměna za správné myšlení. Je to prostor, ve kterém se správné myšlení teprve rodí. A kdo tento prostor zmenšuje ve jménu dobra, ten možná bojuje za správnou věc – ale špatnou metodou.
