Cynická realita

Koňské city a pocity jsou velice jednoduché

Lidé, kteří si myslí, že je jejich kůň miluje, se mýlí. Lidé, kteří připisují určitému chování koně lidské emoce, vůbec koně jako takového neznají. Kůň je sice velmi citlivé zvíře, ale jeho pocity se omezují na pocit bezpečí nebo naopak pocit ohrožení, a pocit pohodlí nebo naopak pocit nepohodlí. Toť vše. Žádná láska, žádný vztek, žádná frustrace, žádná nenávist, žádná zlomyslnost, žádná úcta apod.


Kůň se potřebuje cítit v bezpečí a pohodlí a tomu přizpůsobuje veškeré své chování a veškerou svou činnost. Když se člověk na koně podívá tímto zjednodušeným pohledem, daleko snáze pochopí koňské chování a projevy a principy, na základě kterých se s koněm snáze dorozumí.

Když kůň přijde k člověku ve výběhu, neznamená to, že člověka miluje. Vysvětlení je dvojí a to podle toho, zda je to jeho člověk nebo je to člověk koni neznámý. Pokud je to člověk cizí, jde k němu kůň ze zvědavosti, aby zjistil, zda je přítomnost tohoto člověka pro stádo bezpečná. Jde většinou o koně - vedoucího stáda. Ten si nově příchozího nejprve otestuje, zda je vyšší nebo nižší kůň. Většinou je člověk neznalý koňského chování a před koníkem na jeho mírný nátlak couvne a tím je okamžitě u koně označen jako kůň nižší. Kůň ho zařadí do kategorie "neškodný" a následně člověka ignoruje nebo s ním ještě pro jistotu párkrát procvičí hru "kdo pohne lépe nohama toho druhého". Člověk většinou prohraje, a jako nižší kůň nemá u tohoto koně žádný respekt ani důvěru. Jde o naprosto přirozenou lidskou reakci na to, když se proti člověku rozejde velké zvíře vážící bezmála jednu tunu. Člověk si to ani neuvědomí a couvne. Sám se degraduje na nižšího koně a kůň - vedoucí stáda to jde oznámit ostatním koním, aby byli v klidu, že ta nová osoba je jen další neškodný nižší kůň. Ten nejnižší.

Pokud je to člověk koni známý, je to jeho člověk, pak ani v tom případě nejde za člověkem proto, že ho miluje. Je to proto, že mu tento člověk poskytuje pohodlí. Obvyklý režim člověka ve stáji se kůň naučí velmi rychle a zná ho lépe než člověk sám, protože člověk už to dělá úplně automaticky a bezmyšlenkovitě. Tento režim je obecně následovný: člověk přijde do stáje (v ten moment už o něm kůň ví, i když ho nevidí), jde nachystat box, žrádlo, kartáče, sedlo a další člověčí potřeby, pak vezme ohlávku s vodítkem a jde pro koně. Vezme koně z výběhu, odvede ho do stáje a tam ho (dříve či později) nakrmí! To je pro koně pohodlí. Někteří lidé dokonce používají pamlsky a ty jsou pro koně také příjemné zpestření pohodlí. Dá-li člověk koni pamlsek, kůň k němu podruhé ochotně přijde, ne proto, že ho má rád, ale proto, že dostane pamlsek. Jsou také případy, kdy člověk s koníkem dělá koni nepříjemné věci, kdy se kůň necítí bezpečně, ale dává mu pamlsky a kůň s tímto člověkem spojuje oboje: příjemný pamlsek i pocit ohrožení. Přijde tedy k člověku, slupne pamlsek a prchne. Dostal příjemné a nepříjemnému unikl.

Ani když se kůň na svého člověka tlačí neznamená, že touží po jeho něžném doteku, ale posunuje ho jako každého jiného nižšího koně. Snaží se udělat si dostatečný prostor, aby dobře viděl, odkud mu hrozí případné nebezpečí, a člověk mu prostě v tom výhledu zavazí. Odstrkuje ho také proto, aby si uvolnil cestu pro případný útěk. Jakákoli blízkost koně u člověka je znakem toho, že si kůň zkoumá, zda je v bezpečí. Prozkoumává si člověka také pysky, zuby a jazykem, aby zjistil, je-li to bezpečný, případně poživatelný předmět. Také zvědavost je pro koně důvodem k bližšímu ohledávání člověka. A opět zjišťuje jen dvě věci: zda je tam něco k sežrání nebo zda je tam něco, před čím by se měl uchýlit do většího bezpečí.

Přijde-li do výběhu člověk, který koni neposkytuje ani pohodlí ani bezpečí, kůň k němu nejenže neřijde, ale spíš od něj bude utíkat do bezpečného prostoru stáda. Neznamená to, že je na člověka naštvaný, ale hledá bezpečí. Takový člověk v očích koně vytváří svou přítomností nátlak, kterému chce kůň uniknout.

Kůň, který se se svým člověkem cítí v bezpečí, se na člověka netlačí, přijde k němu, ale zastaví v dostatečné vzdálenosti, ze které na člověka dobře vidí, aby nepropásl žádnou pobídku, co spolu budou dělat, protože člověka vnímá jako spolehlivého vedoucího. Nedává mu najevo, že ho miluje, ale že se s ním cítí bezpečně a pohodlně.

Jiní lidé rádi popisují různé chování koní jako by to byli také lidé s lidskými city a emocemi a připadá jim to humorné, při tom ale úplně přehlíží fakt, že kůň může tímto "legračním" chováním vyjadřovat pouze nepohodlí nebo ohrožení, což však vůbec humorné není.

Ať už člověk dělá s koněm cokoli, měl by mu v každém společně stráveném čase dopřát pocit bezpečí a pohodlí. Nesnažit se vzbudit v koni lásku. Kůň není člověk, ani pes nebo kočka, kteří dokážou být náladoví. Koně se buď cítí bezpečně nebo se necítí bezpečně. Kůň se buď cítí pohodlně nebo se necítí pohodlně. Dělá vše pro to, aby byl v bezpečí a pohodlí. Jiné pocity nemá. Až tohle člověk pochopí a začne se na situace a okolí dívat stejnýma očima jako kůň, začne žít přítomností, opravdovou skutečností a pochopí koně. Rozezná bezpečí a nebezpečí, pohodlí a nepohodu. Pochopí, jak si získat důvěru koně. A nakonec procítí skutečnou sílu důvěry.

Poznámka: Vztah člověka s koníkem může přerůst v něco víc. Je to něco mezi nebem a zemí, něco, co člověk nachází jedině sám v sobě, a jeho kůň mu může pomoci k tomu najít cestu. Co my lidé doopravdy víme o koních?

  • Sdílet: