Co kdyby obce s rychlostními radary přijímaly uprchlíky přednostně?
Rychlostní radary
V české krajině už se pomalu stává klasikou: přijíždíte do malé obce, brzdíte na padesátku, ale nestačí to — radar vás zachytí při 57 km/h. O pár dní později vám přijde „pozdrav“ s pokutou, ať už jste ohrozili bezpečnost silničního provozu, nebo jen zaspali o pár metrů při dojíždění do obce. Mnohé z těchto vesnic a městysů už mají z pokut doslova byznys – finance z těchto přestupků pravidelně proudí do jejich rozpočtů. A teď si představme hypotetický scénář: co kdyby právě tyto obce dostaly přednost při přerozdělování uprchlíků?
Pokud bereme jako měřítko schopnost důslednosti a administrativní připravenosti, pak obce s aktivními radary jednoznačně prokazují, že dokáží pravidla nejen nastavit, ale i efektivně vymáhat. Pokud jim nedělá problém zavést automatizovaný dohled nad provozem a denně zpracovávat desítky přestupků, mohli bychom čekat podobně organizovaný přístup i v oblasti integrace uprchlíků.
Nabízí se tedy otázka: když jsou tyto obce tak přísné na „neškodné“ překročení rychlosti, budou stejně přísné i na důsledné začlenění nově příchozích do společnosti? Nebo je veškerá důslednost vyhrazena jen pro peněžní toky?
Obce, které pravidelně inkasují desetitisíce až statisíce korun měsíčně z pokut, mají často v rozpočtu nadstandardní rezervy. Tyto prostředky se běžně využívají například na opravy chodníků, nové lavičky nebo revitalizaci návsi. Co kdyby část těchto prostředků byla investována do jazykových kurzů, adaptačních programů, zaměstnaneckých pobídek nebo třeba multikulturních akcí?
Není pochyb, že peníze jsou jedním z největších limitujících faktorů při integraci uprchlíků. Pokud tedy některé obce mají prostředky navíc – a zároveň mají jasný smysl pro pravidla – proč by právě ony neměly být na špici této agendy?
Z pohledu spravedlnosti by v tom byl jakýsi morální balanc. Obce, které „vydělávají“ na přestupcích řidičů, by částečně kompenzovaly společenský dopad tím, že převezmou díl odpovědnosti v humanitární rovině. Vymáhání přísných pravidel je legitimní – ale zároveň by mělo být doprovázeno i odpovědným přístupem k širší společnosti. Nabízí se také určitý prvek motivace: pokud by se vědělo, že obec, která „loví“ řidiče radarem, bude zároveň první na seznamu pro přijímání uprchlíků, možná by si někteří zastupitelé rozmysleli, zda je radar skutečně prioritou.
Samozřejmě, realita je složitější. Mít radar a inkasovat pokuty neznamená automaticky mít otevřenou náruč a připravené integrační centrum. Některé obce s radary jsou vesničky s pár stovkami obyvatel, kde i menší změna sociální struktury vyvolá obavy a odpor. Ale stejně tak platí, že pokud už dnes některé obce fungují jako „stroje na pravidla“, je fér se ptát, zda by tuto kapacitu nemohly využít i pro něco smysluplnějšího než jen rozesílání složenek.
Možná to zní jako provokativní myšlenka, ale právě proto stojí za zvážení: Když si obec umí zorganizovat radar a pokutový aparát, možná zvládne i smysluplně přijmout pár rodin, které utíkají před válkou nebo bídou. A když už má peníze, ať je investuje i do lidí – nejen do značek.
Utopie? Možná. Ale také výzva.