Andrej Karpathy: Software se mění. A není to poprvé.

Na první pohled to může znít jako marketingová fráze. Jenže Karpathy hned v úvodu přiznal, že tuhle větu už říkal několikrát. A pokaždé to myslel vážně. Tentokrát ale nešlo o „další framework“ nebo nový jazyk – šlo o změnu samotné podstaty toho, co software vlastně je. Karpathy rozlišuje tři éry softwaru, které se navzájem nepřekrývají, ale spíš vrství. Ta první, Software 1.0, je nám všem dobře známá – kód napsaný lidmi v tradičních jazycích jako C++, Python nebo JavaScript. Inženýr sedí u klávesnice a přesně říká počítači, co má dělat. Pak přišla éra Software 2.0, kterou Karpathy pojmenoval už před pár lety. Místo aby člověk psal kód, trénuje neuronovou síť. Hlavním jazykem není syntaxe, ale data. Kódem jsou váhy modelu. Výsledkem je třeba neuronová síť, která rozpozná kočku na obrázku – ale i autopilot, který zvládá řízení auta. No a pak… nastal zlom.

S příchodem velkých jazykových modelů (LLMs) jsme přešli do třetí éry. Najednou už nepotřebujete ani klasické programování, ani trénování neuronových sítí. Stačí vám přirozený jazyk. To, co dřív bylo promyšleným skriptem nebo statisícovým datasetem, dnes můžete udělat pomocí jednoduchého promptu: „Napiš mi funkci, která najde nejčastější slovo v textu.“ Tuhle proměnu Karpathy považuje za natolik zásadní, že navrhuje úplně změnit způsob, jakým přemýšlíme o vývoji softwaru. Mluví o novém druhu počítače, který má: „procesor“ – LLM jako výpočetní jádro, „paměť“ – kontextové okno modelu a programování – v přirozeném jazyce. A co je nejzajímavější? Tenhle nový počítač ovládá každý, kdo umí mluvit. Podle Karpathyho už není možné chápat LLM jen jako „chytřejší autocomplete“. Přirovnává je ke komplexním operačním systémům. Mají své rozhraní, aplikace, nástroje, a čím dál častěji v nich „běží“ další systémy.

Podobně jako máme Windows nebo Linux, začíná se i mezi LLM formovat ekosystém: uzavřené systémy (OpenAI, Anthropic, Google) vs. open-source (LLaMA, Mistral). A stejně jako ve starých časech, zatím jsme ve fázi centralizovaného „mainframe“ výpočetního modelu – LLMy běží v cloudu, my jsme tenké klienty. Osobní AI? Zatím spíš budoucnost. Když se LLM „položí“, je to podobné jako když vypadne elektřina. Internet ztrácí inteligenci. Práce se zastaví. Svět na chvíli zhloupne.

Jedna z nejsilnějších částí Karpathyho vystoupení byla věnovaná tomu, jak vlastně s LLM pracovat v praxi. Ukazuje se, že nejde o to je úplně „pustit k volantu“, ale spíš spolupracovat – lidský mozek dává zadání, AI navrhuje řešení, a člověk schvaluje. Proto mluví o konceptu „autonomy slider“ – posuvníku autonomie. V některých situacích si vystačíte s jednoduchým doplňováním kódu. Jindy necháte LLM refaktorovat celý soubor. A někdy mu možná svěříte celé repozitáře – ale vždy s kontrolou. Klíčové je přitom mít nástroje, které tu spolupráci umožní: aplikace jako Cursor (AI-asistovaný editor kódu) nebo Perplexity (asistované vyhledávání) nejsou náhodou tak populární. Kombinují: jednoduché rozhraní pro člověka, silnou integraci s AI, možnost zpětné vazby a schválení návrhů.

Jedním z nejsympatičtějších momentů celé přednášky byl Karpathyho úsměvný popis vlastních experimentů s tzv. vibe codingem – tedy vývojem aplikací pomocí LLM bez toho, aby člověk vůbec uměl jazyk, ve kterém jsou napsány. Sám například vytvořil jednoduchou iOS aplikaci, aniž by znal Swift. Později postavil webovou aplikaci „MenuGen“, která ukazuje obrázky jídel z naskenovaného menu. Pointa? Samotné „napsání“ aplikace s pomocí LLM bylo snadné. Ale připojit přihlášení přes Google, nasadit ji na web, přidat platební bránu… to trvalo dny. Proč? Protože dnešní software je pořád dělaný pro lidi. Pro klikání, dropdowny, PDF manuály. Karpathy klade otázku: Co kdybychom stavěli software i pro agenty? Dokumentace ve strojově čitelném Markdownu. Soubor llm.txt, který řekne AI, co stránka dělá. Místo návodů „klikni tady“ rovnou curl příkazy. „Agent je nový typ uživatele. Je čas ho začít brát vážně.“

Závěr přednášky byl až poetický. Karpathy přirovnal současný stav ke scénám z Iron Mana. „Nechceme postavit Iron Mana, který běhá sám. Chceme Iron Manův oblek – nástroj, který nás zesiluje, ale pořád máme ruce na řízení.“ Plně autonomní agenti jednou přijdou. Ale dnes je největší síla v augmentaci člověka – v nástrojích, které nám dají superschopnosti, ale stále se spoléhají na náš úsudek. Pokud se pohybujete v technologiích, designu, vývoji – jste na prahu nové éry. Nejde jen o „další AI hype vlnu“. Jde o změnu samotného rozhraní mezi člověkem a strojem. Software se skutečně mění. A tentokrát možná navždy.