Člověk musí mít auto aneb veřejná doprava je fakt k ničemu
Bez auta se nedá žít
Odjakživa jsem byla zastáncem toho, že člověk nepotřebuje auto, že je to přepych, rozmazlenost a bezohlednost k životnímu prostředí i jiným lidem (na kterých mi záleží o dost míň než na přírodě, ale musím přece budit zdání normálnosti). Proto jsme dokonce, i když jsme měli děti, auto nějakou dobu vůbec neměli. V Brně bylo dost snadné machrovat a povyšovat se. Bydlení v Sudetech mi ukázalo, jak trapná (zase) jsem se svými názory byla.
Do včerejška jsem se zuby nehty držela svého přesvědčení, že za volant sednu jen v nezbytných případech, kdy musím jet do Znojma nebo Moravského Krumlova na vlak. Nejsem přece líná a zpovykaná. Já umím jezdit veřejnou dopravou, pche. Včera jsem si ale sedla k Idos, že si naplánuju cestu do hotelu v jedné bohem zapomenuté vesnici v Pardubickém kraji, kde mám přednášet o územním plánování.
Hmm, zamračila jsem se při zjištění výsledku svého pátrání. Abych se stihla postavit před publikum v pondělí ve tři odpoledne, musela bych z díry, kde žiju, vyjet v 4.35 a cestou se urputně modlit ke všem možným svatým včetně Alláha, abych stihla přestup na Slovenskou strelu (nejhorší ze všech spojů, co jich do Prahy jezdí). Pak bych si dvě hodinky poseděla v jedné střediskové vesničce a nakonec se po sedmi hodinách cesty dokodrcala do cílové stanice, šla bych ještě kilometr a půl pěšky a hurá, byla bych v konferenční místnosti.
Zpátky by byla cesta ještě absurdnější. Bez auta by to nešlo vůbec. První bus totiž jede v 11.30 v úterý. Doma bych po té šílené anabázi byla o půl deváté večer. Připomínám, že by výrazně mi nepomohly ani VRT, kdyby někdo chtěl namítat, že se to jednou v neidentifikovatelně vzdálené budoucnosti, až se u nás postaví infrastruktura, zlepší.
Autem jsou to dvě hodinky cesty. Protože si nechci nechat ujít oběd, vyjedu v devět. Zpátky pojedu třeba v šest, doma budu ještě ten den po osmé. Bude mne to stát 11 hodin. Pokud bych nebyla chtivá, mohla bych vyrazit třeba až v poledne, pak bych byla mimo domov jen osm hodin. Oproti čtyřiceti celkem rozdíl, ne?
Chápu, že Pražští, kteří mají pod nosem metro, šaliny i autobusy a vlaky v rámci PID nebo přímé spoje na Brno jezdící častěji než co hodinu, si můžou ve svých slavných kavárnách myslet, že jsem rozmazlená a sobecká a že jim ničím planetu. Já jsem byla taky taková. Můžu vám ale říct, milí kavárenští povaleči, že v reálném životě se bez auta nedá žít. Pokud tomu nevěříte, zkuste si to na pár dní u nás v Sudetech.