Chytří Pražáci

Nemusím číst žádné statistiky. Stačí se projít po Praze. Ne po Václavském náměstí nebo po Staromáku – tam je obraz falešný, vyleštěný jako výloha luxusního butiku. Tam se vyskytuje vzorek obyvatelstva, který není příliš vypovídající: bohatí turisté, manažeři s aktovkami a lidé dobře situovaní, kteří se tváří, že jsou zde doma.

Zkuste se ale vydat stranou. Do Stromovky, na Letnou, do Riegrových sadů. Stále jste v Praze, ale obraz, který se vám naskytne, se najednou radikálně promění.

Doba je zlá. A když si člověk vzpomene, jak bylo ještě před deseti nebo patnácti lety, zjihne. Lidé tehdy chodili slušně oblečení, nosili dlouhé kalhoty, ženy sukně, v zimě kabáty a čepice. Děti jedly zmrzlinu, dospělí pražské párky, klobásy a zapíjeli je pivem. Občas jste potkali bezdomovce, ale ti byli spíše líní – štítili se práce víc, než že by neměli co jíst. Celkově lidé působili sytě, klidně a jaksi důstojně.

Dnes ve Stromovce potkáte jiné tváře. Nejsou to turisté ani manažeři. Jsou to obyčejní Pražáci. Ale už nejsou tak dobře oblečení. Mnozí chodí v kraťasech, které připomínají spíš nouzový hadřík – muži i ženy – a trička mají často vytahaná, někdy bez potisku, jindy s potiskem, který už dávno ztratil význam. Na nohou lehké tenisky – jediná bariéra mezi nimi a hrubou dlažbou města. Pokrývka hlavy je jednoduchá: kdo si mohl dovolit kšiltovku, ten má kšiltovku, ostatní mají vlasy. A ti, co se za svůj stav ještě trochu stydí, nosí tmavé brýle. Možná kvůli slunci. Možná kvůli ostatním.

Na první pohled vidíte, že jsou chudí. Nejsou to bezdomovci, ale rozdíl už je jen formální. Někteří běhají. Vypadají, že sportují. Jsou zpocení, těla vyzáblá a lesklá, pot mastný a nesoucí stopy hladu. Nemají žádné zavazadlo, žádnou kabelku, žádnou ledvinku. Nic, kde by se dalo ukrývat jídlo. Běží. Od jednoho odpadkového koše ke druhému, a zase zpět. Hledají. Nevíme přesně co, ale vypadá to, že doufají v nějaký zbytek.

A najednou si uvědomíte, že jsou to oni – ti obyčejní, ti vyhublí, ti zadýchaní – kdo je na tom morálně líp. Že jsou lepší než ti zbohatlí turisté ze Španělska, co platí na zbrojení necelá dvě procenta HDP, nebo ti z bývalého Sovětského svazu, kteří v drahých hotelech konzumují steak s lanýžovým přelivem. Ti, kteří chodí obdivovat běžící, hladové Pražany. Cestovní kanceláře jim nabídly novou atrakci: „Pražané trénující na půlmaraton“. A oni si to fotí – navonění drahými parfémy a antiperspiranty – v čistém, značkovém oblečení, s telefonem, který má víc funkcí, než člověk potřebuje. A pak si jdou sednout do klimatizovaného vozu.

Pražáci, ač hladoví, mají svou hrdost. Nikdy nežebrají. Nikdy neříkají, že jsou na dně. Říkají, že trénují.

Zatímco jiní chodí na degustační menu a v muzeu si fotí selfie, oni myslí dopředu. A tak není náhodou, že za ušetřené peníze už pořídili do pražské ZOO 600 leopardů z Německa. A dalších padesát je na cestě z Drážďan. Kvůli tomu museli zrušit expozici sov, lachtanů a asijských sudokopytníků. Ale Praha je teď v chovu leopardů evropská jednička. A to se počítá.

A když takový Pražák sedí na lavičce a zahlédne opodál turistu ze Španělska nebo z bývalého Sovětského svazu s novým iPhonem a výrazem životního vítězství, jen se usměje. Ne okázale. Spíš v duchu.

Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.

A jako by je i ten hlad na chvíli přešel.