Lišáci v taláru

Jedna z naprosto zavádějících představ je ta, že existuje — a vůbec může existovat — něco jako nezávislost soudů. Představa soudní nestrannosti se příčí elementárnímu pochopení přírodních zákonů, jak jim rozumí dnešní západní věda. Přesto se toto tvrzení donekonečna opakuje.

Život je založen na soupeření o zdroje a přežití různě vybavených populací. Právě tato výchozí situace vytváří selekční tlak, který v dlouhodobém horizontu vede k eliminaci méně způsobilých forem, a naopak k přežití těch evolučně zdatnějších. To se dnes učí už na základní škole. Ať se podíváte na jakoukoli biologickou formu — od viru po manažera nadnárodní firmy — vždy se potvrzuje všudypřítomnost tohoto základního principu. Tvrdí-li někdo něco jiného, je to podobně směšné, jako kdyby popíral Newtonovy zákony.

Absurdnost představy o nestrannosti soudů lze snadno ukázat na zvířecím podobenství. Představte si dvě lišky. Jedna je obyčejná — ta z pohádky o Bystroušce. Masožravá, šikovná, každý den uloví, co může. Druhá je liška v taláru. Chce být nestranná, a tak se rozhodne, že jeden den bude lovit zajíce a druhý den se bude chodit pást s koněm Zlatohřivákem. Která z nich přežije? Řečnická otázka. Evoluce totiž nemá pochopení pro dobré úmysly — preferuje výsledky. A lišky v taláru by prostě vyhynuly.

Přesto se tvrzení o nestrannosti soudů stále objevuje. Zvlášť markantní je tato víra u samotných představitelů justice. Naposledy ji s železnou vážností opakoval předseda Ústavního soudu. Jak si onu nezávislost představuje? Je nezávislý na výši svého příjmu? Na společenské úctě, kterou mu jeho funkce zajišťuje? Neslyšel nikdy o pěnkavách z Galapág?

Proč tuto závislost nepřiznat? Podle mě by tím soudcovská profese naopak získala na důvěryhodnosti. Všichni jsme přece na něčem závislí. Důchodce, kovář i řidič autobusu. Potřebujeme platit hypotéky, jezdit na dovolenou, důstojně fungovat ve společnosti založené na směně. Tak proč se právě soudci tváří, že jsou z jiného těsta?

Už samotný výběr — například na Ústavní soud — je závislý na přízni prezidenta a senátu. Pokud by kandidát třeba jen naznačil pochybnosti o legitimitě prezidenta kvůli jeho komunistické minulosti, nebo zpochybnil smysl existence Senátu, do žádného výběru by se vůbec nedostal.

V tomto světle je zcela iluzorní očekávat, že Ústavní soud bude zcela nezávisle rozhodovat například v otázce důchodů. V tomto příběhu je stát Mobydick v plné síle a důchodce kulhavý Achab s kýlou. Výsledek je předvídatelný.

Rozumím i určité frustraci soudců. Přestože stojí na vrcholu potravního řetězce státní správy, nemohou se v příjmech a společenských výhodách rovnat lidem z byznysu, kteří se leckdy ani nemusejí namáhat. Možná i proto soudci neustále opakují mantru o své nestrannosti — aby sami sobě připadali důležití.

Ale prosím, neříkejte už, že jste nestranní. Jste lidé z masa a kostí. Máte rádi peníze a moc, stejně jako my ostatní. Chcete mít prestižní zaměstnání a nadstandardní příjmy. A na konci kariéry možná napíšete memoáry s titulem „Z bačovy chaloupky do justičního paláce“ nebo „Jak jsem v padesáti pochopil, že stalinismus je zlo“.