Bezbožný sluníčkový progresivní intelektuál?

Jsem rád, že jsem se neoddělil od lidí neintelektuálních, od lidí manuální práce, od lidí, kteří často nedosáhli elitního vzdělání, mají problémy s mluvou a pravopisem, ale jsou zruční a ochotní pomoci.

Při práci, kterou vykonávám se učím od řemeslníků, nechávám si poradit a samozřejmě využívám jejich umění pro domy, které spravujeme. Někdy potřebuji něco pomoct doma či na chatě a oni mi s tím poradí nebo pomohou. Něco už jsem od nich odkoukal a naučil se.

Pouštím se do věcí, na které bych si dřív netroufl. Není to dokonalé, ale o to větší mám radost. Protože s těmi lidmi spolupracuji, nenapadlo by mě jimi pohrdat a nad ně se povyšovat.

Konečně nemám víc titulů než jeden a nějaké dávno prošlé certifikáty. Kdybych byl mladší, možná bych uvažoval o doplňkovém vyučení, ale v důchodu a v kutilství na vlastním bych to stejně moc nevyužil.

Jsem intelektuál, asi jsem i sluníčkový (slunce v duši se mi líbí), ale nejsem ten bezduchý sluníčkář, nejsem ani bezbožný a ani žádný pánbíčkář. K Bohu jsem svým životem prostě dospěl. Přemýšlením, hledáním, zkušenostmi a zážitky. Trochu jsem to popsal v knize (Své plány Bohu nevykládej).

Jako milovník přírody, tramp, ochránce přírody jsem věděl, že nás něco přesahuje a jako intelektuál jsem tíhl k filozofickým úvahám. Ale vždy mě odrazovala dogmata a nucení k něčemu, co mi nedávalo smysl a neměl jsem z toho příjemný pocit. A pak to do sebe dokonale zaklaplo. Potkal jsem čtyři dohody a jako každý si prožil léta s Covidem. To bylo panečku uvědomění a tady jsem si uvědomil, jak mnoho intelektuálů naskakuje na podivné ideologie, které se tváří jako největší dobro a nejlepší pokrok pro lidstvo.

A nakonec za tím člověk uvidí, že se tam Bůh spíš nevyskytuje, nebo je manipulován do nepřirozené role a hlavní roli hraje ego, touha ovládat a řídit druhé z pozice nadřazeného vzdělaného intelektuála, který ví a zná. Navíc dokáže košatě a dlouho mluvit v podstatě o ničem.

Pro praktický život ve hmotě není úplně vhodné být intelektuálem. Intelektuál může posunout lidské poznání, inspirovat a ukazovat cestu. Ovšem musí být přístupný změně, musí si umět přiznat, že se mýlil a třeba změnit směr či názor. Pokud toho není schopen, zapouzdří se v tom svém známém a stane se dogmatikem. Zvláště má-li nějaké postavení a z toho plynoucí peníze.

Jak by k tomu přišel, když desetiletí něco hlásá a odteď bude hlásat pravý opak, protože věda se posunula, zavrhla starou teorii a přijala tu vysmívanou, kterou on svou autoritou potíral. To opravdu není snadné vzdát se peněz, pozice, a hlavně své ztotožněné „pravdy“.

A pak se divíme, že se v míře větší než obvyklé, najdou sluníčkoví bezbožní progresivní intelektuálové? Když jim to „progresivní sluníčkářství“ přináší granty, peníze a vliv?

Navíc intelektuál je zpravidla „homo politicus“ žijící ve své bublině, která mu potvrzuje jím vyřčenou „pravdu“. V sociální bublině chybí korekce jiným názorem a ten se stává zpravidla nepřípustným. Bublina tak chrání sama sebe svou uzavřeností a lpěním na svém úhlu pohledu, který jediný je správný, a proto (logicky) ty nesprávné názory tu nesmí překážet.

Míjí se to s božstvím, protože tam je respekt a tolerance k jiným názorům, božství též nepěstuje nenávist, ale pokoru, trpělivost, pochopení a odpuštění.

Proto vnímám zásadní rozdíl mezi „sluncem v duši“ a sluníčkovým pozérstvím, které k nenávisti potřebuje dehumanizaci. Což je, zdá se, produkt intelektu. Tohle by si cit nevymyslel a neuplatňoval.

Je o tom ten krásný vtip: „Přivezli jsme vám tunu dobra, vezměte si ho, nebo dostanete přes držku!“

Další vtip je v tom, že ti přehlížení, kteří tu intelektuálskou povýšenost, na níž doplácejí, platí, už toho mají opravdu dost a při volbách se bouří.