Ztraceni ve vlastní minulosti

Otázka, jež vyvstává s vyslovením slova Mnichov, téměř automaticky zní: Měli jsme se bránit? Mohli jsme se bránit? Odpověď je dána úhlem pohledu. Z toho vojenského, zejména po anšlusu Rakouska, je jasné, že šance na úspěch ve střetu se limitně blížila nule. Nemluvě o postoji Polska. To je velice důležitý faktor, byť spíše přehlížený, v dané chvíli mohl býti zlomovým. Tomu je dobré se věnovati podrobněji. Armáda byla odhodlaná, poměrně dobře vyzbrojená a vycvičená, převaha té německé je ale mimo diskusi. A to jak co do kvantity, tak i kvality. Mechanizace československého vojska byla nedostatečná (viz právě Tesař), i Luftwaffe měla dramatickou převahu jak početní, tak i co do úrovně strojů (známé jsou vzpomínky pilotů, kteří nemohli ještě v době míru zakročit proti německým letounům, které narušily náš vzdušný prostor – jejich dostup na ně prostě zdaleka nestačil).

Armádě československé byla vzorem její francouzská „spojenkyně“. Ta ovšem byla beznadějně zastaralá, francouzská generalita se systematicky připravovala na minulou válku. Navíc, s mírnou nadsázkou řečeno, ten, kdo nahlédl do francouzského generálního štábu, znejistěl a šel se pro jistotu podívat znovu na cedulku u vchodu. Aby se přesvědčil, že omylem nezavítal na gerontologické oddělení nějaké pařížské kliniky. Dokladem je i slovutná Maginotova linie. Dílo technicky jistě skvostné, vojensky však k ničemu. I naše opevnění, jež si právě v této linii bralo inspiraci, bylo technicky perfektní, v moderní válce, postavené na letectvu a mobilních jednotkách, zejména tancích, by asi příliš nepomohlo.

A to hlavní, vojenská doktrína byla nesmyslná. Tzv. Krejčího doktrína spočívala v tom, že pevnostní pásmo zbrzdí útočníka, aby se hlavní síly a vedení státu mohly stáhnout na Slovensko. A odtud po zahájení francouzské ofenzívy na Rýně vyrazit útokem zpět do českých zemí. Jenže. Naše hranice byly tak dlouhé, že pokud by měly býti celé dostatečně obsazeny, musely by tam býti dislokovány, a tedy i obětovány, právě ty hlavní síly. Nebylo jak se pořádně stahovat, motorizace armády byla nedostatečná, navíc pozice řidičů byla považována za podřadnou a proto na ni byli hojně zařazováni Němci. A ti v nemalé míře vůbec nenarukovali. Nebylo po čem se stahovat. Hlavní tahy byly doslova v dochozí vzdálenosti od hranic a byly by asi rychle přetnuty. Československé vlády nevyužily například velké krize k tomu, aby zaměstnaly lidi na veřejných pracích, třeba stavbě dálnic a podobně. Selhaly tak vlastně nadvakrát. Trasa přes Vlárský průsmyk byla kapacitně nedostatečná. A to hlavní nakonec. Tomu, kdo pohlédl na Maginotovu linii, muselo být nad slunce jasné, že odsud se žádná ofenziva nechystá a chystat nebude.

V momentu Mnichova už bylo vše v podstatě dáno. Daleko důležitější je, co k němu vedlo. A to trvalo prakticky celých dvacet let. Hlavní samozřejmě byly aspekty mezinárodní, námi neovlivnitelné. Ty nechme pro tuto chvíli stranou. Nemálo toho bylo ale zaseto i na naší straně. Republika zcela selhala při řešení národnostní otázky. A nejen v případě Němců, ale i Slováků (na Pittsburgh se rychle zapomnělo) či Rusínů (tam zase na samu ústavu). To přineslo své plody mezi Mnichovem a 15. březnem. Nejvíce tu ale bylo Němců, podstatně více než Slováků. A i jejich hospodářská, ale i kulturní síla byla opravdu významná. Do nového státu nechtěli, což se dá pochopit. Museli do něj, i to se dá pochopit. Jenomže, právě Beneš coby zahraniční ministr na dotaz na versailleské konferenci, jakže chce nový stát řešit onu národnostní problematiku, bryskně odvětil, že kantonálním uspořádáním na švýcarský způsob. Navíc němčina měla býti další úřední řečí. O něčem podobném však nikdo ani neuvažoval. O fatálních chybách ve vztahu k této minoritě fundovaně hovoří a píše třeba Petr Pithart, stojí za to se jeho myšlenkám věnovat. Obecně o této kapitole nejlépe vypovídá fakt, že tzv. národnostní statut se počal řešit až v roce 1937. Doslova s křížkem po funuse.

Zahraniční politika (čti Beneš) se po celou dobu první republiky opírala o spojenectví s Francií. Chvíli považovanou za nejsilnější mocnost na světě, již ve dvacátých letech už ale byl zjevný její úpadek a rozklad. Což v letech třicátých jen gradovalo. U nás jsme si toho jaksi nestihli všimnout. K Francii jsme se chovali jako satelit. Na rozdíl třeba od Polska, jejího spojence. Výstižně o tom opět píše právě Tesař. Jedovatě by se chtělo říci, že nám se ta „satelití“ povaha jaksi dostala pod kůži, což jsme pak po válce projevovali oddaně směrem k východní velmoci. V roce 1925 se uskutečnila konference v Locarnu, již lze směle označit za takový „soft Mnichov“. Jen to tehdy ještě nebolelo. Cílem bylo dosáhnout německé garance poválečných hranic. (Dodejme, že Stresemannovo Německo bylo seriózním státem, po roce 1933 to už bylo o něčem úplně jiném.) A právě Stresemann tam navrhl, že Říše bude garantovat jen ty hranice západní. Francie na to radostně naskočila a své spojence, Polsko i Československo, bez mrknutí oka hodila přes palubu. A Anglie v té chvíli v podstatě již deklarovala, že ji Evropa východně od Rýna nezajímá. Už na to prostě neměla kapacitu. A Beneš seděl v Locarnu spolu s polským ministrem zahraničí Skrzynskim v předpokoji a čekali, jak se panstvo dohodne. V Mnichově pak přišlo repete, daleko ale v horší podobě.

Československo se opíralo o vzdálenou Francii, se sousedy však bylo ve vztazích špatných nebo ještě horších. Zúročilo se to pak v mnichovské krizi. Fatálním se ukázaly vztahy s Polskem. S ním proběhla v roce 1919 sedmidenní válka o Těšínsko. Nelze říci, zda je Těšínsko polské či české. Ono je slezské. Tento konflikt by se ještě dal překonat. Horší ale bylo, že v časech polsko-sovětské války (1919-1921), ve chvílích skutečného existenčního ohrožení Polska, nebylo možno přes Československo Polsku vozit zbraně. Masaryk (ale i jeho žáček Beneš) považovali v té chvíli Pilsudského za odepsaného. Nebyli schopni si ve své zaslepenosti uvědomit, že v případě ruského úspěchu jsme další na řadě my. Tímto postojem jsme ovšem těžce disgustovali Británii. S Poláky jsme nebyli schopni najít společnou řeč ani později (třeba po Locarnu), ani když Pilsudski okolo roku 1930 projevoval zájem o Malou dohodu. Účet za tuto setrvalou stupiditu jsme zaplatili v osmatřicátém.

Bylo toho samozřejmě daleko více. Za přečtení stojí třeba knížka národohospodáře Jiřího Hejdy Bída v pohraničí (nedávno opět vyšla). Obecně selhání československých vlád za velké deprese k tomuto můžeme směle též přičíst. Pravdu má i Tesař, když popisuje naše otálení s vyzbrojováním (naplno jsme se do toho pustili až v roce 1936!). Jako naprosto nedostatečné se ukázala snaha o naše P.R. (jak by se řeklo dneska) v Evropě. Češi byli všeobecně jedním z nejneoblíbenějších národů. Československo jistě nebylo viníkem krize, jež vyvrcholila v roce 1938 v Mnichově. Nicméně ke své velice slabé pozici v tomto momentu jsme nepřehlédnutelně přispěli i my sami. A třeba zdůraznit, že Mnichovem končí samostatný stát.

Měli jsme se tedy bránit nebo neměli? Toto dilema s námi zůstane asi natrvalo. Byli jsme ušetřeni obrovských ztrát materiálních i lidských, národu to ale zlomilo páteř. Bylo to tak první selhání v řadě dalších (1948, 1968…). Nejlépe to vše vyjádřil svého času plukovník Eduard Stehlík: Bránit jsme se nemohli, ale měli. Těžko to vyjádřit lépe.