Zoon politikon
Vždycky jsem to tušil, ale že jsem zoon politikon, jsem plně objevil teprve ve chvíli, kdy usiluji o to dosáhnout stavu otium cum dignitate. Otium je stav, kterým Římané označovali období, kdy se stáhli z veřejného života a mohli se naplno věnovat svým zájmům. Byli zajištění a nemuseli tak každodenně trávit svůj čas vyčerpávající a úmornou aktivitou — pro sebe či pro jiné. Nevidím rozpor v tom, že jsem zoon politikon a zároveň žiji ve stavu otia. Naopak — mám čas se zabývat tím, co mě zajímá, a působit třeba i ve svém mikroprostředí na své okolí, a tím i na obec.
Pokud se označím jako zoon politikon, není to nic nabubřelého. Všichni jsme zoon politikon — je to prostá definice člověka, který sdílí svůj svět s jinými lidmi a usiluje o nalezení optimální rovnováhy mezi svými vlastními zájmy a potřebami a zájmy spoluobčanů. Otázka, zda participovat na společenském životě, tedy není otázkou hypotetickou, ale potvrzením vlastní plné lidskosti.
Jsou dějinná období, která mnoho čestných lidí znechucují a odvracejí od veřejného života. Myslím, že právě takovou dobu dnes prožíváme. Více než třicet let svobody jsme završili marasmem ubohosti, nízké vypočítavosti a primitivní manipulace, spojené s průhlednou snahou ovládnout slabší a jednodušší. Vnímám to jako určité zadostiučinění představě, kterou o lidech měla komunistická nomenklatura před pádem komunismu u nás — a v podstatě všichni autoritáři. Ta představa by se dala shrnout asi takto: „Lidé jsou pitomá sebranka, která si nezaslouží vládnout sama sobě, protože na to nemá. Lže, krade, vymlouvá se, je líná a krutá.“
Homo homini lupus — Člověk člověku vlkem. Toto konstatování, původně použité v Plautově Komedii oslovské, převzal Thomas Hobbes a ve svém díle Leviathan na něm založil svou úvahu o společnosti. Tak to viděl on.
Těch třicet let svobody nám dává jedinečnou možnost pohlédnout na sebe a téměř empiricky poměřit podobná tvrzení — snad ještě s Masarykovou charakteristikou české mentality jako „kocourkov a hulvátov“. Člověk se neubrání údivu, jak přesně to Masaryk vystihl už před sto lety. Pokud nevěříte, stačí se podívat, co se píše, jak se někteří lidé vyjadřují v diskusích pod články a jaká je úroveň debat v televizních pořadech.
Ačkoliv obdivuji Havlovu schopnost intelektuálně pracovat navzdory jeho sklonu k alkoholismu, a jeho morální zásady navzdory jeho obdivu k „humanitárnímu bombardování“ a sklonu k záletnictví, Masaryk pro mě zůstává naprosto výjimečným — až nepravděpodobným — úkazem na věčně české civilizační periférii.
Pro vyjádření paradoxu české verze demokracie a skoncování s komunismem jsme si snad ani nemohli zvolit výmluvnější symbol než prezidenta, který byl sám nomenklaturním členem komunistického represivního aparátu v době jeho největšího zahnívání. Nic proti prezidentovi jako osobě — všichni jsme jen lidé — ale fakta jsou fakta, a proti tomu by snad nemohl nic namítat ani Foltýn.
Dnes mám chuť moralizovat, a tak si vylévám své názory. Doufám, že bitcoinová aféra přispěje k rychlému konci tohoto období a všech těch trapných figurek s apartmány na Kanárech, které si lidé dobrovolně a demokraticky vybrali za své představitele. Doufám, že to snad bude poučením pro nás všechny. Každý jsme zoon politikon a každý neseme svůj díl zodpovědnosti za život ve společné obci.
A pokud nemáme rádi vznešená slova, což plně chápu, můžeme si to říct i jednoduše: chci, aby já, moje rodina, moje děti a vnoučata žili ve společnosti, která bude spravedlivá, ohleduplná a bude usilovat o to, aby se bral ohled na zájmy a potřeby všech členů společnosti — a ne jen na zájmy nějakých „vymašťenců“ s motýlkama pod krkem.