Že je exkomunista Pavel prezidentem, není jenom jeho vina
GLOSA
Stejně tak: že je exkomunista Babiš žhavým kandidátem na post premiéra, není jenom jeho vina. Kdo je spoluviníkem? Voliči.
Žily byly v této zemi za komunistické nadvlády dva druhy občanů. Zjednodušeně řečeno: při výběru, jak naložit s tou částí života, která zahrnuje zaměstnání, jsme měli dvě možnosti. S rudými vlky výti v jejich smečce (KSČ), nebo zůstat mimo smečku. V druhém případě byla kariéra nejistá, postup nezaručen. Netýká se to pouze Pavla s Babišem. Jen si vzpomeňme, kolik takových jsme znali v blízkém okolí. Lidsky nemuseli být špatní, mohli jsme s nimi i po kamarádsku vycházet, ba považovat je za své přátele – a přesto mezi námi byl zásadní rozdíl. Pro někoho představoval vstup do KSČ (SSM) nepřekročitelnou červenou čáru, pro někoho nikoli. Taková byla realita v totalitním systému. Se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Výjimky potvrzují pravidlo.
* Kdo z dnešních hodně mladých čtenářů neví, co znamenají zkratky KSČ a SSM, je vlastně šťastný člověk.
●
Těm, kdo neemigrovali a současně si s předlistopadovým režimem nezadali nad rámec nutného, může samozřejmě působit pocit roztrpčení, že ani po více než pětatřiceti letech ne a ne se zbavit bývalých komunistů na vysokých postech. Jsme v tom ale jako občané – voliči tak docela nevinně? Nemyslím. Máme tu dvě strany jedné mince. Exkomunisté mohou kandidovat, je to jejich právo, ostatně jako je to právo kohokoli jiného (v souladu s příslušnými zákonnými normami), my nemáme povinnost je volit. Přesto tak nemalá část národa činí.
Příkladem budiž poslední volba hlavy státu v lednu 2023. V prvním kole kandidovali tři exkomunisté a pět kandidátů, kteří za minulého režimu v KSČ nepůsobili. Přesto do druhého kola postoupili dva bývalí komunisté – Pavel a Babiš, přičemž ať už by vyhrál kdokoli z nich, na Hradě bychom měli exkomunistu. Šanci, aby tomu tak nebylo, nám demokracie nabídla, přesto jsme ji nevyužili.
Než začnu být kritizován a dehonestován: jsem si plně vědom toho, že je to všechno mnohem komplikovanější a že klíčovou roli hraje osobnost kandidáta. Samotné nečlenství v KSČ neznamená automatickou záruku, že kandidát bude kvalitní a kompetentní. Na druhou stranu někdejší členství kandidáta v KSČ znamená, že jeho oponenti mají stále na co poukazovat a někdy i odvádět pozornost od důležitějších záležitostí. Jistěže by voliči dokázali zdůvodnit, proč do druhého kola volby prezidenta (2023) delegovali dva exkomunisty a nikoli dva nekomunisty, případně exkomunistu a nekomunistu. Právě tak ten který segment voličů jistě dokáže zdůvodnit svoji voličskou preferenci při výběru osobností do dolní parlamentní komory. Jiné téma do debaty je, proč byl Pavel přijatelnější než Babiš.
Pak tu máme otázku - a ta s výše uvedeným souvisí -, proč přítomní na pražské Národní třídě letos 17. listopadu prezidentovi většinově tleskali, zatímco šéf ANO byl většinově vypískán. Proč nebyl poměr aplaus vs odpor vyváženější. Dokonce člověka napadne, když ANO tak drtivě vyhrálo - přestože nikoli v Praze -, proč se jeho voliči a podporovatelé nevypravili na Národní alespoň z blízkého okolí hlavního města, aby „triumvirát“ ANO (Babiš-Schillerová-Havlíček) podpořili a naopak pískali na prezidenta kvůli tomu, že Babišovi jako vítězi voleb „hází klacky pod nohy“. Promarněná šance? Rozhodně. Pak by se jistým lidem nemuselo dělat zle, když viděli ty spousty pravdoláskařů, co si sprostě přivlastňují listopad 1989 (jak se vyjádřil jeden ze čtenářů z našich blogů).