Úzkost z neznáma
Kalvinismus a predestinace
Jedním z důvodů závratného úspěchu Západu a jeho životního stylu je neuróza. Když Jan Kalvín formuloval svou protestantskou doktrínu ve svém nejznámějším díle Instituce, představil vizi spravedlivé boží obce založené na víře v predestinaci. Nebyl první, kdo o boží předurčenosti uvažoval, ale jeho myšlenky se setkaly s historickou poptávkou po společenském uspořádání, které tuto víru přijalo za svou.
Už Augustin tvrdil, že svobodná vůle neexistuje, čímž se dostal do známého sporu s Pelagiem. Rozpor mezi potřebou víry ve svobodnou vůli a osudovostí se objevuje i v řecké mytologii: nejvyšším bohem je Zeus, ale o osudu rozhodují bohyně Moiry. Zeus vládne všem bohům, ale osud lidí i bohů určují Moiry v ústraní.
V Kalvínově pojetí je lidský život bezvýhradně určen ještě před narozením. O tom, zda bude člověk spasen či zatracen, je rozhodnuto dříve, než vykoná první čin nebo vysloví první slova. Každý současný člověk s elementární představou o spravedlnosti musí při této myšlence pocítit odpor. Dítě, které se právě narodilo, má již nezvratně určený osud – bez ohledu na to, jak se bude snažit, může být spaseno, nebo uvrženo do věčného zatracení. V této představě Bůh stvořil člověka, jehož jediným údělem je být zatracen. A právě na této ideologii je postaven jeden z nejvlivnějších konceptů novověku.
Protestantský étos a kapitalismus
Každý, kdo tuto představu přijme, se nutně musí ptát, zda patří mezi vyvolené, nebo zatracené. Kalvín, ve snaze svým následovníkům situaci ulehčit, nabídl klíč k rozpoznání vyvolení: pozemský úspěch. Hospodářská a společenská prosperita je znamením, že jedinec patří mezi vyvolené, kterým se dostane spásy i na onom světě.
Tato logika dala vzniknout protestantskému étosu, který se stal duší moderního kapitalismu. Kapitalista, zmítaný strachem o svou spásu, se vrhá do horečné práce, aby už za života měl důkaz o svém vyvolení. Úspěšný podnikatel tak může později klidně zemřít s pocitem jistoty. Modelový kapitalista, formovaný kalvinistickým étosem, je neurotik, který místo antidepresiv pracuje s zoufalou vírou, že najde klid na druhém břehu.
Hromadění bohatství bylo vždy součástí společenských struktur, ale teprve kapitalismus mu dal náboženský punc – založený na autoritě Boha.
Digitalizace jako nová predestinace
Přestože paralela mezi kalvinismem a digitalizací platí jen do určité míry, oba jevy spojuje pocit bezmoci, ztráty kontroly a autonomie. Digitalizace začíná řídit lidský život a vytváří dojem, že kontrola nad osudem se přesouvá jinam – mimo dosah jednotlivce.
Digitální svět je projevem vývoje, který společnost posouvá směrem, jenž je obtížně ovlivnitelný na úrovni jednotlivce, komunity či státu. Důsledky této situace se podobají kalvinistickému modelu: možnost ovlivnit vlastní život je omezená, spíše iluzorní než reálná.
Ztráta autonomie a odpor vůči realitě
Tuto situaci lze dobře ilustrovat na otázce soukromí. Přestože soukromí objektivně mizí, mnozí lidé se tomuto trendu brání. Podobně je tomu u intelektuální, umělecké a tvůrčí práce, která je postupně nahrazována výkonnějšími systémy umělé inteligence. Mnozí si tuto skutečnost odmítají přiznat.
Ztráta autonomie je psychologicky náročná. Ničí představu, na níž je založena identita umělce či intelektuála jako svébytné bytosti schopné tvořit něco jedinečného. Míra této destrukce přesahuje i poststrukturalistické teorie o ztrátě ega. Jedinec, který odmítá tuto realitu přijmout, si vytváří alternativní vizi světa, která neodpovídá skutečnosti.
Kompenzace a kolektivní identita
Chce-li si člověk zachovat autonomii a schopnost tvořit, musí si nutně pořídit kompenzaci – mírnější duševní poruchu, vyšinutí, které mu umožní paralelní existenci. Nebo přijmout vizi, že jako individualita je omezená a je součástí většího celku. Splynutí s digitální sítí, lidstvem, či dokonce s celým světem.
Oblíbená představa z New Age hovoří o lidstvu jako o chobotnici s miliony chapadel, kde každé chapadlo představuje iluzi individuality, ale ve skutečnosti je jen částí jednoho organismu. Čeká nás doba, kdy individualismus bude nemocí a kolektivismus zdravím? Pro někoho noční můra, pro jiného splněný sen.
Heidegger a pravda jako proces
Chceme-li se pokusit pochopit proces digitalizace a postupné nahrazování lidské individuality a racionality, jak ji chápe západní kultura, můžeme sáhnout k řadě filozofických koncepcí. Vždy však jde jen o pokus, který si musí být vědom svých omezení. Blízké jsou mi přístupy pragmatismu nebo Heideggerova představa aletheia jako „pravdy, která se děje“.
Heidegger odmítl chápat pravdu tak, jak ji zprostředkovává západní tradice od Platóna a Aristotela, a vrátil se k presokratikům. Ve svém zakládajícím díle Bytí a čas charakterizuje pravdu jako „neskrytost“ – proces postupného odkrývání. Když se „pobyt“ (Dasein) protne se „světlinou“ (Lichtung), nastává událost (Ereignis), která umožňuje účast na neskrytosti.
Zásadní je dějovost pravdy: pravda je proces stávání se, který nemůže být nikdy završen. Jakmile by se aletheia stala statickou, přestala by být pravdou v Heideggerově smyslu. Pojem Gestell pak označuje důsledek zapomenutí, že nástroje poznání se staly pouhými instrumenty. Záměna prostředků za účely vede k instrumentalizaci světa – k tomu, co Heidegger nazývá „ono se“ (Man sich).
Heidegger však nechápe Dasein humanisticky, a proto lze jeho představy snadno aplikovat na proces integrace umělé inteligence a digitalizace do lidského světa. Lichtung, Ereignis, Man sich tak získávají nový význam. Z celého jeho filozofického arzenálu mi nejvíce rezonuje právě „neskrytost“ jako proces, který může dobře fungovat i v prostředí digitálních sítí.
Závěr
Pokusů, jak pochopit tento bezprecedentní vývoj, který odkrývá netušené horizonty, je mnoho. Použití Heideggerem vytvořených představ je jen jedním z nich. Závěrem této úvahy je pro mě podezření o existenci určité míry myšlenkové resistence jejíž důsledkem je úzkost, vyplývající ze setrvalé představy o jednotlivci jako „individuality“ (nedělitelné bytosti), jejíž kořeny sahají až k Aristotelovi.
Pokud budeme při chápání místa člověka ve světě klást důraz na jeho individualitu, dostaneme se do stále většího konfliktu s vývojem společnosti. Ten konflikt může vést k růstu úzkosti, pocitu odcizení a strachu z budoucnosti. Přijmout však představu kolektivismu, který by mohl nabídnout řešení, je pro mnohé z nás stejně tak obtížné – nebo dokonce nepřijatelné.
Nacházíme v přechodové fázi, kdy se staré pojetí člověka jako autonomní bytosti střetává s novou realitou, v níž je jedinec stále více součástí sítí, systémů a struktur, které přesahují jeho vlastní vůli. Tento střet může být bolestný, ale zároveň otevírá prostor pro nové formy identity, spoluúčasti a smyslu. A právě v této nejistotě – v této úzkosti z neznáma – se možná rodí nový způsob jak chápat sama sebe