Síla pozitivního myšlení
Rozhodl jsem se ověřit sílu pozitivního myšlení. Výsledky byly nečekané a trochu mokré.
Ještě před mohutným nástupem Číny a Putina zažíval západní svět, v čele se Spojenými státy, vlnu pozitivního myšlení. Šlo o to, že pokud si člověk vytvoří pozitivní představu o sobě a světě kolem sebe, věci se začnou vyvíjet lépe. Tento přístup se mi líbil a sám jsem se jej snažil aplikovat na svůj život. Nikdy jsem však nebyl schopen si v praxi experimentálně ověřit, zda to skutečně funguje.
Až do včerejška.
Jel jsem se ženou nakupovat, a protože nakupování nenávidím, domluvili jsme se, že ji nechám nakupovat a já se zatím půjdu projít k moři. U moře mám oblíbený úsek, kde chodím a máchám si přitom nohy ve vlnách. Úsek je dlouhý asi 300 metrů. Lidé se tam sice chodí koupat a procházet, ale je to docela poklidné místo, kde se člověk může nerušeně věnovat svým myšlenkám.
Napadlo mě využít tento čas k tomu, abych experimentálně ověřil, zda pozitivní myšlení funguje. Na začátku trasy jsem si řekl: „Jsem docela pěknej chlap, vzdělanej, a ještě mi to myslí.“ S touto myšlenkou jsem se vydal podél moře na druhou stranu pláže a pozoroval, co se kolem mě bude dít.
Jdu. Cítím lehký vánek od moře, nohy mi v pravidelných intervalech omývají vlny. Pár racků přede mnou čeká, až přijdu skoro až k nim, pak vydají racčí zvuk, který si vyložím jako mírnou rozladěnost z mé přítomnosti. Ignoruji je. Pokračuji dál: pár plavců ve vodě, děti zabrané do hry. Potkám postarší pár, který se také prochází a krátce mě pozdraví. Já opětuji pozdrav a pomalu přicházím na druhý konec pláže. Tady se otočím a řeknu si: „Jsi starý blbec, už máš dost vrásek a chodíš, jako kdybys měl housera.“
Jdu zpět. Nejprve ti plavci a děti, pak mořský vánek, který se zdá být o něco silnější. Subjektivně se cítím volněji, jako by se mi lépe dýchalo. Zdá se, že ze mě spadla tíha chytrého a hezkého chlapíka, který rozhoduje o svém osudu i o osudu světa. Ale to je skutečně jen subjektivní dojem, na jehož základě nemohu dělat žádné závěry. Pokračuji v chůzi, vlny mi omývají nohy, a potkám dva postarší páry, které mě také pozdraví.
Celou trasu ještě několikrát zopakuji. Jediný rozdíl, který zatím vnímám, je ten, že na cestě, kdy jdu „jako debil“, mě pozdravilo asi o 30 procent více párů než když jdu „jako inteligent“. To však může být způsobeno tím, že v jednom směru prostě chodí více lidí než ve směru druhém. Jinak ten subjektivní příjemný pocit, když jsem „za debila“ a netíží mě bolesti světa – ale to je subjektivní.
V okamžiku, kdy se chystám znovu otočit a říkám si, že jsem chytrý, hezky vypadající muž, mě napadne, že žena už asi na mě bude u obchodu čekat. Podle hodin je to téměř jisté. Spěchám a brzy se objevím před obchodem. Všude plno lidí, hlasů hovořících anglicky – jak jinak, když jsem v Austrálii. Najednou slyším: „Kde jsi, ty debile, tak dlouho? Málem mi rozmrzlo maso!“
Nebudete mi věřit, ale i přes svůj pokročilý věk se v té kakofonii hlasů a barev okamžitě zorientuji a s velikou jistotou určím směr, odkud hlas přichází, i jeho původce. Nechci se chlubit, ale stav mé nervové soustavy, kognice, neuroplasticita a podobně prostě funguje na výbornou – že bych klidně mohl strčit do kapsy kdejakého třicátníka.
V experimentu budu ještě pokračovat, protože na správné statistické hodnocení potřebujete velké množství událostí. Ale už teď mohu říci: pokud budeme mít všichni takovou kognitivní výbavu jako já, nemusíme se bát ani Číny, ani Putina.