Sto let veřejnoprávních médií

Jedna z věcí, kterou má BBC s Českým vším (pro potřeby tohoto textu si dovolím ČT a ČR považovat za jednu entitu) společnou, je nutnost neustálého obhajování své existence. Veřejnost má pocit, že na rozdíl od soukromých společností, které mohou zkrachovat, veřejnoprávní média mají dnes svou existenci zajištěnou, jelikož žijí z koncesionářských poplatků, což je v podstatě podivná forma daně. Ačkoliv je v zásadě dobrovolná, BBC i ČTR počítají s tím, že ji každý bude platit, protože se bez jejich služeb nikdo neobejde. V Británii to BBC dohání dlouhodobě do extrému spoluprací s poněkud pofidérní společností TV Licensing. Ta má na starosti výběr poplatků a agilně posílá na adresy bez televizní licence v podstatě výhružné dopisy varující jejich obyvatele před návštěvou zaměstnanců “vymáhací divize,” kteří pravděpodobně zjistí, že podvádíte, protože i když třeba nemáte televizi, tak se určitě na počítači díváte na iPlayer (obdoba ivysílání) a nebo na jinou televizní stanici než je BBC a k tomu také licenci potřebujete. Otrlý jedinec, který se i přesto rozhodne poplatek neplatit a doručí TV Licensing čestné prohlášení o tom, že licenci nepotřebuje (zde totiž stejně jako v případě ČTR platí presumpce viny), může v budoucnu očekávat další korespondenci ohlašující, že TV Licensing “má důkazy” o tom, že televizi či iPlayer sledoval, a pokud do určitého dne už tu licenci konečně nezakoupí, budou následovat právní kroky. Společností se pak šíří různé fámy o dodávkách, které jezdí od ulice k ulici a měří televizní signál v oknech.

Britská šikana alespoň ale uznává realitu 21. století a fakt, že televizní a rozhlasové vysílání lze sledovat po internetu. Naproti tomu v Česku se platby za příjem řídí zákonem z doby předinternetové, který dosud nikoho nenapadlo upravit do méně absurdní podoby než je ta současná: plátcem poplatků se stáváte v okamžiku, kdy fyzicky vlastníte “zařízení technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového vysílání, je-li šířeno prostřednictvím zemských rádiových vysílacích zařízení využívajících rádiové kmitočty vyhrazené pro šíření a přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, družic nebo kabelových systémů.” Pokud vlastníte deset počítačů na nichž současně sledujete dvacet různých programů v ivysílání, ale nemáte televizi ani rádio, koncese je na vás krátká.

Ačkoliv jsou různě absurdní, oba systémy stojí na předpokladu, že drtivá většina obyvatelstva prostě nějakou formu vysílání konzumuje a dani tak neujde. Tento předpoklad byl většinově správný do okamžiku, kdy evropský trh zaplavily americké “on demand” služby jako Netflix, které za paušální poplatek zpřístupňují zákazníkům svůj mediální obsah. Narozdíl od veřejnoprávních služeb vás ale nikdo nenutí za ně platit, stejně tak jako vás nikdo nenutí chodit do McDonaldu. Z diváka se tak najednou stal spotřebitel, který začal média vnímat jako komerční službu, a téma koncesionářských poplatků nabylo zcela nového rozměru.

Nicméně na veřejnoprávní média nelze nahlížet spotřebitelskou optikou. Celá jejich podstata spočívá v existenci mimo komerční prostor. BBC i ČTR jsou veřejnými službami, jejichž účel je sloužit společnosti, tak jako jí slouží například Česká pošta, ale i systém veřejného zdravotnictví. Jak píše Andrew Marr, úkolem BBC vždy bylo “povznést kulturu a vzdělat populaci,” nikoliv pouze bavit. Stavebními kameny BBC i ČTR jsou kulturní programy, vzdělávací pořady a nezávislé zpravodajství — tedy obsah, jehož úkolem je zlepšovat duševní stav společnosti tak, jako je úkolem veřejného zdravotnictví zlepšovat její stav zdravotní. Stejně tak jako nemocnice má povinnost ošetřit bezdomovce bez jediné koruny a pošta musí doručit dopis na tu nejzapadlejší adresu v Beskydech, veřejnoprávní médium má povinnost vytvářet obsah, který bude přístupný celé populaci. BBC ani ČTR tedy nemohou (a mají to tak i ve stanovách) upřednostňovat to, co se líbí masám, jako to dělá například Netflix, jehož vlastní produkce je poslední dobou uniformě debilní snad s čestnou výjimkou seriálu Koruna, a nemohou ani dokola do diskuzí zvát ty stejné kontroverzní hosty, jako to dělala například CNN Prima News s Jaroslavem Flégrem během Covidu. Cílem veřejnoprávního média je najít balanc, který bude sloužit celé společnosti, nikoliv jen její většině. BBC i ČTR jsou orgány, jejichž úkolem je šířit informace a kulturu nezávislým způsobem, tak aby ty co nejlépe posloužily všem jedincům ve společnosti. Tím posilují demokracii a brání, aby se ta stala diktaturou většiny. Komerční média, jimž jde primárně o zisk, tuto úlohu z logiky věci nikdy nemohou splňovat.

Na financování služby, která má sloužit celé společnosti se musí podílet její drtivá většina. Proto je logické, že i koncese dnes funguje jistou formou daně. Zároveň má ale každý její plátce právo hodnotit a kritizovat službu, kterou poplatek financuje, stejně jako má každý daňový poplatník právo hodnotit a kritizovat jakoukoliv jinou veřejnou službu. Předmětem kritiky ovšem vždy musí být fungování služby, nikoliv daň samotná. Pokud vidíme, že se veřejnoprávní médium nechová tak, jak by mělo, že se z něj stal nástroj oné diktatury většiny, máme povinnost se ozvat jako občan, nikoliv jako nespokojený spotřebitel, kterému zrušili oblíbený seriál. Stejně tak má veřejnoprávní médium povinnost naslouchat všem občanům, kterým slouží, nikoliv pouze nejvěrnějším zákazníkům. Přes všechnu kritiku, kterou BBC často sklízí, si myslím, že tuto podstatu své činnosti nikdy nepřestala chápat, a proto je dnes vnímána jako pevná součást struktury britského národa.