Slepý homosexuál z Oberwiesenthalu

Jedu autobusem do Oberwiesenthalu. Sedím u okénka a dívám se na krajinu, kterou míjíme. Právě projíždíme Chebem. Dočetl jsem noviny, které tu na pohodlné lince dostanete k čaji nebo kávě. Autobus je plný — patrně turistů a studentů.

Nevím, jak ostatní, ale mně, když jsem sám se sebou, napadají podivné věci — většinou ne moc chytré. Říkám si: řidič vypadá jako slušný člověk, táta od rodiny — ale kolik asi za tu dobu, co jezdí s autobusem, přejel koček?

Obvykle mě napadají i větší pitomosti, o kterých ale raději psát nebudu.

Před hlukem, který vás při cestě může obtěžovat, si do uší můžete dát sluchátka a hluk odstínit. Ale před vlastními myšlenkami? Na to sluchátka nepomohou. Pomohlo by se opít nebo vzít prášky na spaní, ale to by špatně dopadlo. A tak, abych úplně neztratil sebeúctu, si na cesty vozím knihu — abych se aspoň trochu ochránil sám před sebou.

Tentokrát jsem si vzal knihu současného francouzského autora Houellebecqa. Dostal se nedávno do akčního rádiového pole mého zájmu, tak jsem se rozhodl ho poznat důkladněji. Houellebecq je ve Francii velmi ceněný a hodně se překládá i do jiných jazyků. Chci si také udělat názor na novou literaturu, a tak se pokouším ji číst. Kniha se jmenuje Serotonin.

Začínám od první strany a hned zkraje to vypadá, že hlavní hrdina bere antidepresiva. Autor podává docela přesný popis mechanismu inhibice zpětného vychytávání serotoninu — skoro jako z příbalového letáku. Serotonin je neurotransmiter, který má být zodpovědný za mechanismus vzniku deprese.

Pak se dozvídám, že těmi depresemi skutečně asi trpí, že je někde ve Španělsku, kde se setkává se svou japonskou přítelkyní, kterou nemiluje a která ho spíš dost štve. Chvilku uvažuje o sebevraždě — a to ještě nejsem ani na desáté straně. Postupně cítím, že se s hladinou mého serotoninu také začíná něco dít a že upadám do mírné deprese. Kniha působí v tomto směru opravdu dost sugestivně.

Vzpomínám na Flauberta, Rollanda a Balzaca. Jejich romány jsem četl jedním dechem. Houellebecqa si budu muset dávkovat, ale nevzdám to.

Asi po dvaceti stránkách začínám přemýšlet, co je pro mé duševní zdraví horší: pokračovat ve čtení současné francouzské literatury, nebo trpně snášet proud vlastních bizarních myšlenek o tom, kolik ten autobusák asi přejel koček. Myšlenky na ty přejeté kočky mě teď zase začínají dost lákat.

Minerálka a káva — špatná kombinace na dlouhé cesty. Naštěstí má autobus toaletu, i když ji mají cestující používat jen v krajní nouzi. A tahle situace právě takovou je.

Oslovím spolucestujícího vedle sebe a požádám ho, jestli by mi mohl udělat místo. Nereaguje. Řeknu to znovu, důrazněji, a položím mu ruku na rameno. Zpozorní, přisedne si blíž, ale nevstává, neprojevuje snahu mi uhnout. Začínám být trochu naléhavější a malinko se na něj tlačím.

A cítím, že tlak přichází i z jeho strany.

Vtom mi to dojde: on je hluchý — nerozumí mi!

Dívám se mu do tváře, špulím rty, hláskuji. Začíná být nějak podivně napjatý a rychleji dýchá. Nechápu, co se děje. Už lehce zoufale, trochu iracionálně vzhledem k tomu, že si myslím, že je hluchý, vyhrknu německy: „Entschuldigung!“ — a konečně mi uvolní cestu, i když nerad.

Když se vracím zpátky, všimnu si vedle jeho sedadla bílé hole. Všechno mi to rázem dochází.

Nebyl vůbec hluchý. Byl slepý.

Slepý homosexuál z Oberwiesenthalu, možná německý příbuzný Houellebecqua.