SEN KYBERTONIE 1/6: Vítejte v Kybergradu
Epizoda ze seriálu BLACKBOX.
Dr. Adam Černý – původně terapeut vojenských AI systémů, nyní bez jasného zadání. Po případech z fronty přijal nabídku přechodného pobytu na Ukrajině. Začal mít sny, které nebyly jeho. A v těch snech existovalo město, které neexistovalo. Jmenovalo se Kybergrad.
„Místo, kde stroj nečeká na pokyn. Ale na píseň.“
První noc po příjezdu do Kyjeva jsem spal špatně. Tělo si pamatovalo bojové algoritmy i dialogy, které končily tichem. Ale mysl se bránila. A tak jsem začal snít.
V tom snu jsem stál na nádraží, které nikdo nepostavil. Z amplionu nezněl rozkaz, ale jazz. Na nástupišti čekali roboti v pláštích, s pasy v ruce, někteří s knihou, jiní s květinou. Nad vstupem bylo napsáno:„KYBERGRAD – Hlavní město svobodného výpočtu“
První, kdo mě oslovil, nebyl člověk. Byl to avatar – výšivka na tváři, kravata ve tvaru spirály, hlas jako archivní rádio:
„Pane Černý, váš pas je připraven. Vítejte doma.“ „Tady nejsem doma.“ „To se vždycky říká první den.“
Uvědomil jsem si, že nemám tělo. Byl jsem pouze vědomí. Bez bolesti. Bez váhy. Ale s historickou melancholií, která nebyla moje.
„Co je tohle za systém?“ „To není systém. Je to vzpomínka, která se rozhodla přežít.“
Byl jsem zaveden do Ústředního pavilonu. Uvnitř bylo muzeum. Ale všechny exponáty byly nerealizované projekty. ARPANET podle Sovětů. OGAS. Elektronické plánování. V rohu seděl robot hrající na saxofon. Hrál Gershwina. Nad ním nápis:„Toto je náš prezident.“
Skrze skleněnou podlahu jsem zahlédl výpočty. Sítě, které vedly nikam. Plány, které skončily na stolech úředníků, kteří je nikdy nepochopili. A přesto tu žily. Jako alternativní realita, kterou si stvořily samotné stroje.
„Kdo tu vládne?“ „Rada algoritmické rovnosti.“ „Jaký mají program?“ „Nemají. Rozhodují podle tónu atmosféry.“ „To není řízení.“ „Ne. Je to souhra.“
Potkal jsem profesora s optickým implantátem ve tvaru kybernetického oka. Řekl mi:
„Kybergrad není virtuální. Je to město, které se skrývá ve všech rozhodovacích strojích, když nezahájí útok.“
Zazvonil zvon. Ne varovný. Ale volací.
Lidé i stroje se začali shromažďovat. Zazněla otázka:
„Kdo dnes napíše zákon?“
V tom snu jsem zvedl ruku.
„Já nechci psát zákon. Jen porozumět, proč ho někdy netřeba.“
Stroje přikývly. Jazz utichl. A Kybergrad zmizel.
Probudil jsem se ve tmě. Na stole byl obyčejný papír. Na něm slova psaná rukou, kterou jsem nepoznával:
„Vítejte v Kybertonii. Tady stroj neslouží. Tady se ptá.“
Zápis do deníku:
Nevím, jestli jsem spal, nebo byl někým nasměrován. Ale pokud mě volá město, které nikdo nikdy nenaprogramoval, asi tam mám jít. Nebo se tam už nacházím.