Ruská bezpečnostní politika do r. 2020

Každý důsledek má svoji příčinu

V současné době pozoruji zajímavý a velice nebezpečný jev – hodnocení událostí vytržených z historického kontextu. Takto hodnocené události vytváří umělý a nerealistický subjektivní dojem, přičemž v jakékoli oblasti platí, že problém není možné vyřešit bez pochopení jeho příčin, jejich historického kontextu, a to bez ohledu na míru tragičnosti / významu vzniklého problému.

Před hlubší analýzou současného evropského problému č. 1. předkládám můj příspěvek z přelomu let 2018/2019 v nezměněné podobě. V jednom z dalších příspěvků se pokusím na základě získaných materiálů předložit kompaktní, ale přesto maximálně ucelený obrázek vývoje vztahů Rusko – USA.

Článek zevrubně mapuje situaci od počátku devadesátých let a doufám, že alespoň částečně přispěje k pochopení současné situace v Rusku a z ní vyplývající bezpečnostní politiky Ruské federace. V několika dalších článcích se budu podrobně věnovat jednotlivým vybraným momentům z uvedeného období až po invazi v únoru 2022.

Dále text z r. 2018:

V žádném období od rozpadu Sovětského svazu a vzniku Ruské federace nebylo napětí mezi Ruskem a západními zeměmi, reprezentovanými především USA a EU tak velké a vzájemné vztahy tak narušené a napjaté, jak je můžeme pozorovat v současnosti. (pozn. 2018) Obě strany se vzájemně obviňují z provokací, přičemž k většině provokací dochází záměrně. Kroky všech zúčastněných subjektů jsou oboustranně interpretovány s cílem vytvořit negativní obrázek protistrany. Na mezinárodním poli rezonují témata: Ukrajina, Sýrie, Kavkaz, Asie, Pobaltí, Polsko, Sev. Korea, rozšiřování NATO, ovlivnění amerických voleb apod. Všechna uvedna témata aktivně ovlivňují bezpečnostní politiku Ruské federace, a to jak směrem navenek, tak samozřejmě směrem dovnitř, kde je uvedena problematika umocněna vysokou národnostní diverzifikací Ruska a z toho vyplývajících potenciálních bezpečnostních rizik.

Současný stav (2018) a úroveň bezpčnostní politiky Ruska nelze hodnotit pouze z pohledu vývoje posledních událostí, ale je nutné brát v potaz historický vývoj uvedené problematiky, samotnou historii státu, mentalitu jednak většinového ruského národa, tak národnostních menšin, resp. národů, žijících na území Ruské federace.

Rozsah článku neumožňuje podrobnou dějinnou analýzu uvedené problematiky, bez které je v určitých momentech obtížné pochopit kroky ruských politických elit, (především je tímto samozřejmě míněn současný prezident Vladimír Putin), reakce obyvatel Ruské federace a samozřejmě další používané prostředky k prosazení ruských zájmů, zajištění bezpečnosti a především klidu a alespoň částečné zajištění funkcí státních orgánů, justice, resp. obecně chodu státu.

Devadestá léta

V devadesátých letech prošlo Rusko největší bezpečnostní krizí. Celý obranný průmysl včetně armády dosáhly v tomto období pomyslného dna. Rusko ztratilo pozici světové vojenské velmoci, ztratilo pozice na ideologicko – politickém poli a samozřejmě i v ekonomické oblasti. Z armády bylo propuštěno stovek tisíc vojáků, kteří následně enormně zatížili ruskou ekonomiku. Nákupy zbraní byly prakticky zastavené, což vojennsky orientovanému průmyslu způsobilo nevyčíslitelné škody. Oba prezidenti v tomto období, jak Jelcin, tak Putin, prohlásili reformu armády a armádního průmyslu za absolutní prioritu své politiky. Nicméně vzhledem k výkonům ruské ekonomiky se toto ukázalo jeko nesmírně obtížný proces, který v podstatě není završen dodnes. 

Ruská ekonomika klesla o víc než 40%. Pro ilustraci: jednalo se o větší ekonomický propad, než v době světové ekonomické krize v 30-tých letech.

Svět v tomto období po rozpadu Sovětského svazu sdílel největší obavy z jaderného arzenálu, který byl rozdělen mezi Rusko, Ukrajinu, Bělorusko a Kazachstan. I přes důslednou evidenci a kontrolu uvedených zbraní, obavy západního světa přetrvávají, resp. v té době kulminovaly, na což reakcí bylo poskytnutí finanční pomoci USA Rusku ve výši ca. 7,- mld. USD k zajištění bezpečnosti a zabezpečení jaderného materiálu a zbraní hromadného ničení a snížení zásob plutonia pro vojenské účely.

S největší provděpodobností z důvodu ekonomického tlaku dochází v tomto období ke změně bezpečnostní politiky na mezinárodním poli. Rusko přestalo podporovat režim v Afganistanu, stáhlo svoje vojská z Kuby a východního bloku, získalo členství v MMF, podepsalo smlouvu Start 2, a to i přes velkou nevůli a kritiku z domácí politické scény a běžného obyvatelstva, které tyto kroky vnímalo jako projev slabosti politckého vedení státu.  

Po výměně ministra zahraničí dochází k částečné korekci zahraniční politiky, kdy Rusko aktivně brání rozšíření NATO, integruje postsovětské republiky a oživuje vztahy s asijskými státy, jako Indie, Čína. I přesto ale byly tehdejší kroky vnímány jako ústupky Západu, a to jak napříč obyvatelstvem, tak napříč části politického spektra.

Z bezpečnostního hlediska registrujeme následující momenty, jako jedny z rozhodujících:

Vzájemná integrace s Běloruskem

Vstup ruských sil do Moldavska.

Podpora vlády Shevarnadzeho v Gruzii výměnou za udržení ruských vojenských základen

Potlačení separatistických tendencí v Dagestanu a Jižní Osetii

Potlačení rebelů v Tadžikistanu

Vojenská operace v Čečensku v r 1999

U všech uvedených momentů je možné pozorovat jednotný obrázek jejich akceptance. Zatímco celý Západní svět uvedené akce odsuzoval, v Rusku se těšily nebývalé oblibě, a to i přes vysoké lidské ztráty.

První dekáda 21. století

Uvedené období je možné charakterizovat jako období postupné stabilizace, a to ve všech směrech, tj. ekonomické, vojenské i mezinárodně politické.

V ekonomické oblasti zaměřené na regiony bývalých republik Sovětského svazu byla významným momentem dohoda o kolektivní bezpečnosti mezi Ruskem, Běloruskem, Arménii, Kazachstanem, Kyrgystanem a Tadžikistanem v r. 2000, která de facto zajišťuje Rusku vedoucí postavení v tomto regionu. Následovala podobná smlouva pro ekonomickou oblast, která ale z důvodu vývoje na Ukrajině nebyla nikdy uplatněna.

Na mezinárodním poli dochází k radikální změně po 11. Září 2001. Prezident Putin učinil významné strategické rozhodnutí a přeorientoval bezpečnostní politiku Ruska na spolupráci se Západem a USA. Uvědomil si, že ekonomické oživení země není možné bez začlenění Ruska do světového ekonomického systému. A toto začlenění v podstatě nebylo možné v atmosféře napětí a vzájemné konfrontace. V tomto období začala spolupráce s USA v boji proti Al-Kaidě a Talibanu. Dochází k momentům, které před 11. Září byly absolutně nemožné, jako např. absence odporu Ruska při vojenské prezenci USA v Uzbekistanu, Kyrgystanu a Tadžikistanu. Rusko se v tomto období rovněž dohodlo s USA na omezení produkce plutonia.

Napětí se opět vystupňovalo v letech 2004-5 se vstupem nových států do NATO. Rusko se netajilo nevůli především vůči vstupu pobaltských států.

Na počátku 21. století se již projevují problémy na poloostrově Krym vzhledem ke skladbě obyvatel, kde většinu tvoří ruská populace, která považovala akt darování Krymu pod správu Ukrajiny gen. taj. UVKSSZ Nikitou Chruščovem za protiprávní. Další vývoj na Krymu a vývoj Rusko – Ukrajinských vztahů prošel v r. 2004 významným obdobím, kdy se po turbulentním vývoji stal ukrajinským prezidentem prozápadní Juščenko, jenž prohlásil integraci se Západem za jeho nejdůležitější prioritu. Eskalace konfliktu byla předurčena. Došlo k ní v roce 2006 pozastavením dodávek plynu a jeho následným 100%-ním zdražením. I přes značný nátlak ze strany Ruska, Ukrajina pokračovala v politice integrace se Západem.

Další oblastí ruské snahy o posílení vlivu byl Irán, kde ale po nátlaku USA Rusko hlasovalo pro uvalení sankcí na Irán. Tento akt rovněž ukazuje na snižování napětí mezi Ruskem a USA a ukazuje snahu Ruska o vlastní akceptaci Západem a o integraci do globálního ekonomicko – bezpečnostního prostoru. V roce 2006 se s podporou USA otevírá Rusku cesta do WTO. V roce 2006 byla rovněž dosažena hranice americké pomoci Rusku 15,- mld. USD (suma za období od r. 1992 do r. 2006)

Dekáda 2010 -2020

Prvních 7-8 let této dekády dochází k postupné změně směřování ruské politiky v oblasti bezpečnostních otázek. Když ze začátku reagovala zahraniční politika Ruska především na mezinárodní situaci, postupně začala ale být čím dál více ovlivňována situcí vnitřní. Mezinárodní situace a její interpretace směrem k vlastnímu obyvatelstvu zajistila vnitřněpoplitické zklidnění domácí politické scény a upevnění centrální moci. Prezident Putin se netajil svojí snahou o expanzi i za cenu použití síly. Vytváří se obraz nepřítele, kterým se stává NATO, jako reprezentant amerických zájmů. Rusko se snaží najít ekonomickou alternativu k západnímu světu a intenzivně podporuje rozvoj ekonomické spolupráce v azijském a jihoamerickém regionu. Snahy o rozšíření NATO směrem na Ukrajinu a Gruzii přimělo Rusko k přijetí plánu modernizace armády, s cílem dosáhnout 70% - ní podíl moderních zbraňových systému. Tento cíl a s tím spojené výdaje ve výší ca. 200,- Mld. USD byl vzhledem k tehdejším výkonům ruské ekonomiky, závislé na prodeji primárních surovin a jejich cenové úrovně, nerealistický. Jeho realizace by v podstatě zapříčinila kolaps ekonomiky. Reálně se předpokládaly výdaje na úrovni 50-70,- mld. USD ročně. Přičemž budoucí vývoj potvrdil toto očekávání a ruský zbrojní rozpočet se ustálil na úrovni ca. 60,- mld. USD. (pro srovnání NATO 20x více, ca. 1.200,- mld)

Situace na Krymu a na Donbasu snížila mezinárodní image Ruska a ve snaze o jeho vylepšení a o znovuzískání vlivu na mezinárodním poli, se Rusko zapojilo do konfliktu v Sýrii.

Bez radikálních ekonomických reforem Rusko nebude schopno dosáhnout svých vytýčených cílů. Ve snaze aktivovat a sjednocovat ekonomické aktivity se Rusko snaží omezovat hospodářskou krizi zvýšením počtu politických protivníků. Tato politika bude s velkou pravděpodobností odsouzena k neúspěchu. Oživení ekonomiky nebude možné dosáhnout bez odpovídajících společensko – ekonomicko – politických reforem a bez demokratizace společnosti, což by ale znamenalo významný odklon od současné strategie, a toto není možné od stávající ruské politické elity reálně očekávat. Tato se odmítá odklonit od tradičního mocenského uspořádání společnosti, která vychází z kultu silného vůdce, jehož pozici upevňuje a zajišťuje odkaz na tradiční “Ruské” hodnoty, jako hrdost, vlastenectví, zašlá vojenská sláva apod.

Žel, situace v Západních zemích tuto stávající ruskou strukturu byť nechtěně podporuje. Eskalace vnitřních problémů EU, Brexit, uprchlická krize apod. dává ruským politickým elitám neskutečný objem argumentů pro upevnění stávajících struktur a pro upevnění centrální moci.  

V období této dekády bylo možné další vývoj pouze odhadovat. Převažovaly dva názory:

V případě větší akceptace Ruska Západem, přenese prezident Putin problém směrem dovnitř a bude jej řešit zavedenými prostředky v rámci Ruska a mezinárodní napětí tímto sníží. Nebo naopak, vnitřní nespokojenost a mezinárodní tlak může způsobit nárůst extrémizmu, eskalaci konfliktů jak v Rusku, tak na mezinárodním poli s nedozírnými důsledky.

Který z uvedených směrů vzájemné vztahy Ruska a západního světa nakonec nabraly vidíme.

Základní instituce

Bezpečnostní politika Ruska je celým komplexem procesů a prvků, kterého součástí není pouze státní aparát, ale počítá s aktivní občanskou participací. Jejím základem je ochrana národních zájmů Ruska. Hlavním cílem je ochrana životně důležitých zájmů jednotlivce, společnosti a státu a s tím spojený rozvoj a využití účinných prostředků pro boj proti vnitřnímu a vnějšímu ohrožení těchto zájmů.

Hlavní deklarované cíle bezpečnostní politiky Ruské federace:

• Včasná identifikace vnitřních a vnějších hrozeb

• Opatření pro prevenci a eliminaci vnitřních a vnějších hrozeb

• Zajištění svrchovanosti a územní celistvosti Ruské federace

• Zajištění individuální bezpečnosti občanů a ochrana jejich ústavních práv a svobod 

a dalších ca. 50 základních cílů počínaje udržením vojenského potenciálu, posilování funkce právního státu, zajištění sociálně – politické stability společnosti, prevence a potírání trestné činnosti, posílení role státu, aktivní účast v akcích pod záštitou OSN, boj proti terorizmu apod. 

Významnou oblast tvoří cíle spojené s jaderným potenciálem Ruska a ochranou přírody, jako např. ochrana životního prostředí před znečištěním, prevence proti radioaktivnímu znečištění, snížení jaderného potenciálu, bezpečná likvidace zbraní a paliv z jaderných elektráren apod.

Institucionální základ bezpečnostní politiky je dán soustavou zákonodárných, exekutivních a soudních orgánů, organizačních, právních, politických vojenských a jiných prováděcích opatření, přičemž formálně nejdůležitějšími jsou:  

Prezident – řídící instituce a síly zajišťující národní bezpečnost v souladu s platnou legislativou

Dvoukomorový parlament – se zákonodárnou pravomocí

Vláda – koordinuje činnost orgánů Ruské federace

Rada bezpečnosti – proaktivně analyzuje míru ohrožení a identifikuje konkrétní hrozby 

Bez ohledu na oficiální institucionální strukturu je současný politcký systém postaven na koncentraci moci v rukou prezidenta, jehož reálná síla zasahuje do všech sfér výkonu jak státní správy, tak moci zákonodární a žel i do moci soudní. Současný prezident nevynechává jedinou příležitost k upevnění své moci a další vývoj bezpečností politiky Ruska byl v první dekáde 21. století téměř nepředvídatelný, a to jednak ve vztahu k současnému ruskému prezidentovi, tak pro případ budoucích prezidentů USA.

(Závěrem je nutné konstatovat, že poslední věta neztratila nic na své aktuálnosti)