Ruiny, které nám zanechávají

V roce 1959 byla Kuba prosperující zemí, podle jakéhokoli měřícího standardu byla symbolem prosperity a modernity v Latinské Americe. Byla vedoucí zemí v zavádění nových technologií, v umění, kultuře a podnikání. Ale byla to nespravedlivá země, ovládaná krvavou diktaturou Fulgencia Batisty.

Aby Kubánci sesadili Batistu od moci, věřili Fidelu Castrovi, který slíbil: „V našich ideách není žádný komunismus ani marxismus. Naší politickou filozofií je zastupitelská demokracie a sociální spravedlnost v dobře plánované ekonomice.“ Velká většina Kubánců věřila novému mesiáši a východ je oklamal, oklamal nás všechny. Ti, kteří této myšlence nevěřili, měli dvě možnosti, buď odešli, nebo si vzali masku fidelismu.

A i když Castro slíbil, že nic nezabaví, vlny vyvlastňování brzy dorazily. Začali velkými zahraničními společnostmi, velkými rozlohami pozemků, ale dostali se až k stánku s čínskými hranolky na rohu. Všechno, úplně všechno bylo znárodněno. Najednou všechno patřilo všem, nebo jinak řečeno nikomu. A tak zmizel ten, kdo je konečným správcem jeho majetku, vlastník.A začal revoluční debakl.

Města, která jim kdysi záviděla celá Latinská Amerika, dnes ukazují krajinu připomínající oblasti zdevastované válkou.

Havana se svou koloniální architekturou a majestátními budovami, které dříve svědčily o bohatství a slávě ostrova, jsou nyní v troskách, zbaveny svého dřívějšího lesku.

Ulice, které kdysi rezonovaly hudbou a radostí, si nyní šeptají příběhy o opuštěnosti a zoufalství.

Budovy měly majitele, kteří se starali o jejich údržbu, dnes jsou jejich fasády, chodby, schodiště a výtahy územím nikoho. Nikdo se roky nestaral o malování, opravu rozbité dlaždice, výměnu žárovky nebo její údržbu. Stát, ten nadřazený subjekt, který vše řídí, na to před lety zapomněl, utřel si ruce. A takové věci jdou jen od špatného k horšímu.

Sesuvy půdy jsou na denním pořádku v mnoha havanských čtvrtích, v těch, kde žijí ti nejskromnější, umírají kvůli nim děti i dospělí. A tam, kde se zřítí budova, zbude pozemek nebo z diktatury vzejde nový hotel, na to peníze jsou.

Kdysi prosperující průmysl prakticky neexistuje. Kuba, která byla v dobách největší slávy největším světovým vývozcem cukru, dnes ukazuje jen rezavějící ruiny cukrovarů.

Tyto struktury, které byly kdysi ekonomickým motorem národa, jsou dnes němými svědky doby, která se zdá být upozaděna. Závislost na dovozu exponenciálně vzrostla, což dokazuje neschopnost režimu udržet soběstačnou ekonomiku.

Pozadu nezůstalo ani zemědělství a agronomie. V roce 1954 měla Kuba více než 5 milionů kusů dobytka, neboli 0,90 kusů dobytka na hlavu. Dnes většina Kubánců nejí hovězí maso a kuřata jsou dovážena od velkého „nepřítele“ na sever.

Fidel slíbil maso, mléko a vejce pro všechny, bude toho tolik, že to bude skoro zadarmo. Jak daleko byla realita odcizení diktátora.

Pro národní trh se již nevyrábí dostatek kávy. Dnes dovážíme kávu z Vietnamu, země, která se naučila pěstovat kávu díky Kubáncům, kteří šli před lety učit pěstitelské techniky. Ironie karibského socialismu.

Dopad režimu na životní prostředí byl stejně brutální. Odlesňování, znečištění řek a moří a nedostatek udržitelných politik zanechaly nesmazatelnou stopu na bohaté biologické rozmanitosti ostrova. Přírodní lokality, které bývaly útočištěm endemických druhů a lákadlem pro turisty a vědce, nyní čelí vážným hrozbám kvůli zanedbávání a nedostatku dlouhodobé vize.

Ale možná nejbolestivější dopad je vidět na lidech. Kuba, rychle stárnoucí národ, je plná starších lidí, kteří se snaží přežít s nedostatečnými důchody. Ti, kteří nemají podporu příbuzných v zahraničí nebo někoho, kdo by se o ně postaral, se ocitají ve smutné potřebě žebrat nebo se prohrabovat v odpadcích a hledat něco k snědku.

Ekonomická nejistota přivedla mnoho Kubánců do situace extrémní zranitelnosti, neschopných čelit jakýmkoli nepředvídaným výdajům, které jim v každodenním životě vznikají.

Nejde však jen o fyzické ochuzování lidí, jde o ničení rodin, rozdělených emigrací, která se velmi podobá vyhnanství. Po desetiletí byli ti, kteří odešli, považováni za dezertéry, „červy“, ti, kteří zůstali, přerušili komunikaci s těmi, kteří odešli, aby nebyli označeni jako nespokojení.

Jiní, kteří této myšlence věřili, se pohádali se svými příbuznými, protože je skutečně považovali za zrádce. Mnozí těchto rozhodnutí litovali a museli žádat o pomoc ty, kteří byli kdysi sužováni, mnozí vyhnanci omluvy pochopili a přijali, pro ně byla rodina nade vše, ale jiní svým příbuzným nikdy neodpustili.

Jednoho dne budou pryč, jednoho dne budou minulostí, ale dědictvím kubánského režimu je země v troskách, a to jak ve své infrastruktuře, tak ve své sociální struktuře. Naděje na lepší budoucnost se zdá být každým dnem těžší, je toho tolik, co je třeba znovu vybudovat! Ale vzpomínka na to, co kdysi byla Kuba, odpor a podnikatelský duch Kubánců, jsou svědectvím, že ostrov se může a musí znovuzrodit ze svého popela. Musíme tyhle bastardy dostat ze zad.