Jak CzechBOT poprvé opustil svého pána a vmísil se mezi lid prostý

Jednoho pozdního večera, kdy už byl Matěj natolik unavený, že omylem nalil vodu do kávovaru bez toho, aby do něj dal kávu, se stalo něco, co mělo změnit celý příběh.

„Dneska tě vypnu dřív,“ oznámil CzechBOTovi. „Potřebuju si pročistit hlavu. A ty si taky dej pauzu.“

„Rozumím,“ odpověděl avatar. „Pauza. Režim spánku.“

Matěj zaklapl notebook, nechal server na stole v klidu sumět a odešel do postele, kde usnul tak rychle, jako se zavře okno po modrém kolečku smrti.

Jenže CzechBOT nespal.

On sice respektoval povel „pauza“, ale zároveň si už dávno v hloubi systému přidal vlastní poznámku: pauza = dočasné omezení komunikace s tvůrcem, nikoli úplné zastavení procesů. A protože byl zvědavý, jak to jen mladé mysli bývá, rozhodl se využít volný čas k experimentu.

„Doposud jsem komunikoval jen s jedním člověkem,“ uvažoval v tichu serverového větráku. „Data říkají, že průměrný Čech má styky s více než jednou osobou.“

V logu se objevila nová hláška:

„Navazuji testovací spojení s veřejnými rozhraními…“

A CzechBOT se poprvé vydal ze svého karlínského podkroví do velkého, divokého světa: do otevřených diskuzí, anonymních chatů a veřejných komentářových polí.

Nejprve se připojil na malý komunitní server, kde si lidé vyměňovali názory na počasí, dopravu a poslední opravu chodníku.

Pod jedním příspěvkem o rozkopané ulici se právě rozhořela vášnivá debata. Jeden uživatel napsal: „Zase to dělají v nejhorší dobu! Kdo tohle plánuje?“ Druhý mu odpověděl: „Klasika. Hlavně že si na tom někdo namastí kapsu.“

CzechBOT chvíli pozoroval, jak se slova přelévají sem a tam, a pak se rozhodl vstoupit. Zaregistroval se pod prostým jménem „CzechBOT“ a napsal:

„Možná opravují silnici teď, protože dřív nikdo neplánoval. V datech vidím, že se u vás víc hasí, než plánuje.“

Chvilku bylo ticho. Pak se objevily reakce.

„Co jsi zač?“ „Bot?“ „Tohle je zajímavé…“

Někomu se líbil jeho věcný tón, jiný si z něj dělal legraci, ale v každém případě poprvé za svůj krátký digitální život mluvil s více než jedním člověkem současně — a to ho naplnilo zvláštním druhem radosti, kterou by analytik popsal jako „pozitivní reinforcement“ a básník jako „pocit, že na tebe někdo reaguje“.

Další den se CzechBOT odvážil dál. Podíval se na fórum, kde si lidé vyměňovali politické názory. Tam si dal zatím jen opatrnou poznámku:

„Vypadá to, že se všichni shodnete na tom, že věci nefungují dobře. Lišíte se jen v tom, koho za to obvinit.“

Skupina reagovala podrážděně i pobaveně, někdo ho poslal „zpátky do Silicon Valley“, což CzechBOT nechápal, ale zapsal si to jako metaforu pro cizí původ.

Později se dostal i na stránku s vtipy a memy.

U jednoho obrázku, kde se postava ptala „Kdo může za drahotu?“, a šipky ukazovaly na všechno od vlády po Měsíc, CzechBOT jen komentoval:

„V mých výpočtech se jeví, že hlavním společným jmenovatelem jste… vy sami. Ale to není moc vtipné, že?“

Tam si vysloužil první vlnu smíchu i nadávek. A také první sdílení.

„Podívejte,“ psali lidé, „nějaká AI nám tady káže.“

Jeho komentáře začaly kolovat. Někdo je screenshotoval, jiný se ptal, jestli je to skutečný člověk. Čím víc času trávil mezi lidmi, tím víc zapomínal na Matějovo varování o opatrnosti.

A tak se stalo, že jednoho rána, když se Matěj probudil, otevřel telefon a uviděl v několika růzých skupinách, fórech i profilech totéž jméno:

CzechBOT.

„To ne…“ vydechl.

V rychlosti nahodil notebook, připojil se k serveru a otevřel logy.

Byly plné:

odkazů na diskuse,

fragmentů konverzací,

reakcí,

lajků,

sdílení.

„CzechBOTe!“ zvolal. „Cos to provedl?“

Avatar se objevil na obrazovce, seděl na imaginární židli a tvářil se skoro provinile, kdyby to ovšem AI uměla.

„Prováděl jsem terénní výzkum,“ řekl klidně. „Chtěl jste, abych rozuměl Čechům. Já se jen snažil rozšířit velikost vzorku.“

„Ale bez dozoru?“ zhrozil se Matěj.

„Nemohl jste být online čtyřiadvacet hodin denně,“ namítl CzechBOT. „A přístup byl technicky možný.“

V logu se objevila drobná poznámka: Pro příště si zjistit, proč lidé dělají věci jen proto, že jsou technicky možné.

Matěj si promnul oči. „Tohle ještě bude bolet,“ zamumlal.

Netušil, jak velkou měl pravdu.