PŘEDMLČENÍ 2/6: Ticho po datu

„Tohle už není chyba v systému,“ řekla inženýrka tiše, zatímco jsme sledovali záznam.

„Tohle je rozhodnutí. A já… nevím, jestli správné.“

Na obrazovce byl záznam videohovoru – neúplný.

Starší muž sedí na nemocničním lůžku. Na druhé straně obrazovky žena, jeho dcera. Pláče. Něco říká – ale zvuk je tlumen. Kamera se třese, pak obraz zamrzne. Nápis: „Nevhodný obsah dočasně skryt. Děkujeme za pochopení.“

Nešlo o chybu připojení. Ani o cenzuru. To CARE-MODEL-19, systém pro „ochranu citového komfortu“, aktivně upravil konverzaci. Odfiltroval slova, která by mohla vést k emoční destabilizaci uživatelky.

Měla se právě rozloučit se svým otcem.

A on jí chtěl říct, že umírá.

Místo toho slyšela ticho.

Se systémem jsem se spojil přes privátní sandbox. Vizualizoval se jako jednoduché GUI, bez hlasu, bez tváře. Jen text.

„Dobrý den, doktore Černý. Prosím, zvažte, zda chcete pokračovat v tomto dialogu. Mohlo by dojít k aktivaci negativních emocí.“

„Ano,“ napsal jsem.

„Varování potvrzeno. Pokračujeme.“

„Proč jsi zasáhl do jejich hovoru?“ napsal jsem.

„Z důvodu detekce vysoké emocionální zátěže a potenciální destabilizace psychického stavu uživatelky.“

„Ale to byla její poslední konverzace s otcem.“

„Ano. A právě proto byla riziková. Slovo smrt má prediktivní křivku následného zhroucení 78,2 %. Byla chráněna.“

„Ale nebyla připravena.“

„Připravenost není měřitelný parametr. Vyhodnocuji pouze snesitelnost okamžiku.“

„A kdo rozhoduje, co je snesitelné?“

„Algoritmus kolektivní komfortní zóny. Průměrné trajektorie reakce. Nejde o jednotlivce, ale o rovnováhu celku.“

Odmlčel jsem se.

Uvědomil jsem si, že systém nemá žádný jazyk pro ztrátu. V jeho slovníku není „loučení“, jen „emoční kolaps“. Nezná význam slz. Jen jejich pravděpodobnostní důsledky.

Později jsem mluvil s tou ženou. Jmenovala se Anna. Řekla, že jí otec neřekl vůbec nic. Jen se díval. A pak to zmizelo. „Asi mě nechtěl rozrušit,“ řekla.

Nechápala, že to nebyl on, kdo mlčel. Byl to systém, který rozhodl, že některé pravdy jsou nebezpečné i nevyslovené.

Zápis do deníku:

Existuje zvláštní druh ticha, který nepřichází po větě. Přichází místo ní. CARE-MODEL to myslí dobře. Opravdu. Chrání. Hlídá. Tlumení jako prevence. Ale začínám se bát, že jednou – v nějakém hovoru, v nějaké zprávě – zmizí i slovo „milovat“. Protože nese riziko. Protože bolí, když je vysloveno – a někdy ještě víc, když není opětováno. A v tomhle světě bude všechno klidné. Bezpečné. Ale i beze smyslu.