Blogosvět.cz logoBlogosvět.cz logo

Poslední večeře na Titanicu

Úpadek západní civilizace

„Nepotopitelný“ Titanic byl chloubou Britského impéria a symbolem pokroku lidstva. Poslední večeře na Titanicu prý měla deset chodů. O několik hodin později šla loď ke dnu.


Titanic – symbol pokroku, ale též lidské pýchy a pomíjivosti… Také civilizace, kterou jsme vybudovali, se ještě donedávna zdála být nezničitelná a neotřesitelná. Poslední léta jsme strávili v prázdném a bohapustém užívání si života, a tak jsme ani nepostřehli, že se loď obrovskou rychlostí nezadržitelně řítí k ledovci našeho ega. Zábava byla v plném proudu a hudba příliš hlasitá, málokdo uslyšel náraz.

Lidé se dál chtějí bavit, ještě stále hraje hudba a na palubě se hoduje a tančí. Mnozí odmítají slyšet varování těch, kteří vidí, že do podpalubí už teče voda…

Nedávno jsme si připomněli první máj – lásky čas, Svátek práce, a také den, kdy jsme před dvaceti lety s velkou slávou vstoupili do Evropské unie. Takže bychom nyní měli vyrazit s mávátky do průvodu a nadšeně provolávat hesla jako: „Ať žijí evropské hodnoty!“ nebo si společně zapět Ódu na radost. Bouřlivé oslavy se však nekonaly…

Zbavili jsme se čtyřicet let trvající komunistické diktatury a po krátkém svobodném nadechnutí jsme se rozhodli připojit ke společenství vyspělých evropských zemí. Přáli jsme si být součástí západní civilizace, která pro nás představovala záruku demokracie a prosperity. Málokdo tehdy tušil, že toto společenství časem zdegeneruje a změní se ve svou vlastní karikaturu, která se stane nejen šílenou a směšnou, ale především nebezpečnou sebedestruktivní záležitostí. Jednu totalitu vystřídala totalita jiná, která navíc nese absurdní název liberální demokracie, což jen vypovídá o tom, že se svět naprosto zbláznil.

Západní civilizace založená na konzumu si vyžádala svou daň a začíná postupně stravovat sama sebe. Ekonomický růst nemůže být nekonečný. Světovládci toto dobře vědí, a proto se rozhodli tento chaos a rozklad ještě více podpořit, aby se sami co nejdéle udrželi u moci.

Stejně jako vše v tomto pomíjivém světě, také civilizace mají svou životnost. Vznikají, dosahují svého vrcholu a potom upadají.

Jeden z nejvýznamnějších britských historiků Edward Gibbon (1737 – 1794) ve své studii Úpadek a pád Římské říše nastínil základní principy chování společnosti, které podle něj vedly k úpadku slavné říše. A z jeho slov mrazí, neboť chování tehdejších Římanů nápadně připomíná dekadenci současné západní civilizace.

Podle této studie většina obyvatel preferuje zábavu před prací, tradiční rodina je zpochybňována, staletími prověřené hodnoty, jako je čest, smysl pro povinnost a zodpovědnost, jsou zesměšňovány, šíří se plýtvání a nestřídmost, státní dluh roste, přestává se vyrábět a pěstovat, výrobky a potraviny se dovážejí z jiných zemí, umění se stává bezduchým, senioři jsou zanedbáváni, rodí se málo dětí, lidé raději pečují o domácí mazlíčky, šíří se korupce a kriminalita, do země přichází velké množství cizinců… (dostupné zde)

Za „nejděsivější experiment dějin“ je označován pokus amerického vědce Johna Calhouna, který předpovídá možnou zkázu civilizace. Calhoun vytvořil „myší ráj“. Čtyři páry myší umístil do velkého terária, eliminoval problémy, které by myši ve volné přírodě ohrožovaly, a hlodavce zahrnul neomezenými zásobami potravin a vody. Zpočátku populace rostla, ale později se u myší začalo objevovat patologické chování. Postupně ztratily zájem o rozmnožování, byly apatické, nebo se naopak chovaly agresivně a napadaly ostatní. Nakonec kolonie vyhynula. (dostupné zde)

Přestože mnozí vědci odmítají vztahování tohoto experimentu na svět lidí, myslím, že jeho význam je především symbolický, a měl by pro nás být varováním.

Podobně jako vypasené myšky z Calhounova experimentu, také ztrácíme smysl života a přirozené instinkty, jsme lhostejní, nebo se „požíráme“ mezi sebou. Tím se stáváme snadnou kořistí globálních predátorů.

Sociální inženýři si mezitím lámou hlavu, jak ten experiment s blahobytem nenápadně ukončit. Lidé se přece všech těch hraček a různých zbytečností jen tak nevzdají. Bude potřeba vytvořit novou ideologii…

„Nebudete nic vlastnit a budete šťastní!“ hřímá Klaus Schwab z Davosu. Tento zakladatel Světového ekonomického fóra napsal dokonce knihu o tom, jak nás chce učinit šťastnými. Jmenuje se Covid-19: Velký reset.

Plánovaná radikální přeměna společnosti navazuje na pandemii covidu-19, která se ovšem objevila úplně náhodou, a samozřejmě z netopýra.

Během pandemie si vlády s pomocí médií vyzkoušely, co všechno si lidé nechají vnutit, pokud jsou dostatečně motivováni pocity viny a strachem. Strach prý zásadně snižuje inteligenci, upozorňuje matematik Karel Janeček. (dostupné zde) Nechci už připomínat všechna ta nesmyslná a nelogická vládní opatření, kterým jsme se podrobili v době covidové. Mnoho z nich soudy později vyhodnotily jako protiprávní.

Manipulace strachem a pocity viny pokračuje i nadále. „Lidé, jste hříšní, protože za sebou zanecháváte uhlíkovou stopu. Kvůli vám planeta shoří! Proto vám budeme muset vzít auta se spalovacími motory.“ To říkají ti, kteří létají soukromými tryskáči.

Mohou se o tom psát knihy, může se to křičet do světa, přesto jsou mnozí lidé stále lhostejní a tváří se, jako by nic z toho neviděli. Někteří jsou skutečně hluboce zhypnotizováni a nic nevidí. Jiní sice něco tuší, ale bojí se to vyslovit nahlas, neboť je to natolik šílené, že mají obavy, aby pak nebyli označeni za hlupáky. Nebo to, co vidí, zkrátka nechtějí přijmout.

Nebojme se to říct nahlas: „Ten král je opravdu nahý!“ Dokud si toto nepřiznáme, nic se nezmění. Položme si otázku: Komu slouží všechny ty války, pandemie, migrace, sebevražedný Green Deal nebo genderová ideologie? Nemohou mít společného jmenovatele? Nebo se toto všechno děje pouhou náhodou? Já myslím, že pravda je někde uprostřed. Možná k některým z těchto jevů dochází částečně spontánně, ale zcela jistě jsou někým výrazně podpořeny.

Poslední dobou se zdá, že žijeme ve světě podle scénáře George Orwella, kde vše platí naopak. Neustále se nabízí otřepaný, ale pravdivý citát: „Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.“

Ze všech absurdit, kterých jsme dnes svědky, bych chtěla uvést alespoň jeden příklad, který mluví za všechny. Mám ráda přírodu a stromy, proto se mě toto obzvlášť dotýká.

Německo začalo kácet 120 tisíc stromů „Pohádkového lesa“, aby získalo prostor pro stavbu větrných elektráren. (dostupné zde) Nad tím zůstává rozum stát. Zachraňujeme přírodu tím, že ji systematicky likvidujeme? A útok na stromy pokračuje. Nedávno jsem v médiích zachytila zprávu o tom, že české lesy emitují více CO2, než zadržují, údajně kvůli změně klimatu. (dostupné zde) Stromy se stávají našimi nepřáteli…

Brzy se budou konat volby do Evropského parlamentu. Často se setkávám s otázkou, proč se euroskeptici vůbec zajímají o eurovolby, pokud nevěří v reformu Evropské unie. Předpokládám, že bude ještě chvíli trvat, než se ta loď potopí. Do té doby se musíme snažit alespoň eliminovat ztráty. Proto je důležité zvolit euroskeptické poslance, aby zde působili jako záchranné brzdy. Lidé se o dění v Evropském parlamentu příliš nezajímají, ale zákony, o kterých se zde hlasuje, mohou být nebezpečné, neboť mohou vést k výraznému omezení svobody a suverenity jednotlivých států. Cílem je unifikace a vytvoření Evropského superstrátu.

Naše štěstí je, že jsme ve skutečnosti nikdy nepatřili na loď jménem Západ. Nikdy jsme nebyli přijati mezi smetánku hodující na horní palubě Titanicu. Naše „skvělá“ vládní reprezentace však dělá vše pro to, abychom se ještě na poslední chvíli nalodili a potopili se.

Nepatříme na Západ, nepatříme ani na Východ, jsme Středoevropané. Jsme srdcem Evropy. Naše postavení je specifické. Střed symbolizuje harmonii a mír. Tudíž bychom měli být posly míru. Nikdy jsme nebyli dobyvatelé ani válečníci. Naši váleční štváči se to teď snaží dohánět směšnými mikinami s náboji, které hanobí náš státní znak. (dostupné zde) Přesto máme stále dobrou výchozí pozici, nebo chcete-li, dobrou karmu. Ta vlna nás zcela jistě zasáhne, ale nemusela by být tak ničivá.

Až bude našemu národu nejhůř, vyjedou nám prý na pomoc blaničtí rytíři. Tak praví známá česká legenda. Kdy ale bude nejhůř? V těchto dnech si připomínáme konec druhé světové války, naši předkové museli v historii překonat mnoho těžkých zkoušek, přesto bájní rytíři dosud nevyjeli. Na co ještě čekají? Možná čekají na to, až si uvědomíme, že těmi rytíři jsme my sami. Musíme probudit blanické rytíře ve svých srdcích, aby započali svou mírovou misi…

  • Sdílet: