Peníze mám ale radši – ty stojej za hádku

Není to tak dávno, co Senát zamítl návrh na zavedení ústavního práva na hotovost. O jeden jediný hlas. Podali ho spíše konzervativně smýšlející senátoři v čele s Jitkou Chalánkovou, podpořily ho nevládní organizace i řada ekonomů. Naopak skepticky se k němu postavila část ústavních právníků, pro něž ústava představuje nedotknutelnou modlu, do níž politici nemají co mluvit (čest výjimkám). Škoda toho jednoho hlasu. Zprvu vysmívaná legislativní iniciativa ale upozornila na závažné téma, nakolik je potřebné v dnešní době ochránit svobodu lidí, aby mohli podle svého uvážení a anonymně nakládat s vlastními penězi, bez digitální stopy, kontroly a sbírání záznamů.

Obava ze ztráty digitální svobody není abstraktní. Reaguje na stále silnější tlak na digitalizaci ve společnosti. Placení v „cashi“ je vytlačováno platebními kartami, banky a jiné instituce platby v hotovosti znevýhodňují. Řada centrálních bank navíc pokročila v zavádění Central Bank Digital Currency (CBDC), který má potenciál zásadním způsobem změnit současné platební systémy, ale debata o něm překvapivě žádná neprobíhá. Rozšíření práv vyjmenovaných v Listině o právo na hotovost by přitom neomezilo nikoho, kdo chce platební karty nebo bezhotovostní platby používat v ještě větší míře, ale poskytla by jistotu každému, kdo si chce uchovat svůj vlastní ostrov soukromí. Rozhodně si přitom nemyslím, že hlavním důvodem pro tuto změnu ústavy má být snaha ochránit lidi, kteří k novým technologiím nemají přístup, nebo seniory, kteří to s nimi neumí. Právo na soukromí patří každému, chuďasovi i miliardáři, mladému i starému.

K tomu připojím jedno zajímavé ohlédnutí. Návrhem senátorů se tehdy zabývala i senátní Komise pro ústavu vedená Janem Kyselou (který dnes vybírá pro Hrad kandidáty na ústavní soudce). Komise jako poradní orgán Senátu návrh - – odmítla (prý opět jen těsnou většinou) a došla k pozoruhodným závěrům, když například konstatovala: „Hlubší zamyšlení vyžaduje, odkud se vlastně bere poptávka po podobných návrzích, například bránit se systému se zbraní v ruce, uniknout z dosahy kontroly systémem platbou v hotovosti, jež je v demokratickém právním státě varovná jako symptom hluboké nedůvěry části občanů ve svůj stát.“

Toto stanovisko se následně na plénu dočkalo ostré reakce předkladatelky, která uvedla: „Listina se v tom případě dá vzít a ostentativně spálit. Je-li cílem poslušný a o ničem nepochybující občan, pak je Listina zbytečná a kontraproduktivní. Ještě by mohla přimět poslušného a nedůvěřivého občana, aby státu nedůvěřoval a kladl si otázky. Napětí mezi státem a jeho občanem, na obavách z možného zneužití státní moci, je založen veškerý moderní konstitucionalismus. Včetně všech jeho brzd a vyvážení. Právního státu, ochrany menšin a dalších pojistek.“ 

Tyto věty kdykoliv podepíšu. A dělá mi radost neústupnost předkladatelů, kteří začínají nahlížet právo na hotovost z širší perspektivy práva na digitální svobodu. Zrovna tuhle středu bude o tom, co právo na off-line obnáší, řeč na senátním semináři, který ve spolupráci s nevládní organizací Iuridicum Remedium pořádají.

Včasná debata o hrozbách, které se teprve rýsují, a rizicích, které může přinést pokrok spojený s digitalizací a rozvojem moderních technologií, je pro demokracii nezbytná a žádoucí. Vedle všech nových lidskoprávních nároků (nebo spíše nároků, které jsou jako lidskoprávní vykládány), je ústavní zakotvení práva na digitální svobodu momentálně jediné, které stojí za to položit na stůl.