Nejsme oběti algoritmu. Jsme jeho spoluautoři.
Odpovědnost jednotlivce v době digitálních alibi
Žijeme v době, kdy má každý z nás po ruce dokonalé alibi. Nemusíme už nic vysvětlovat, nic obhajovat, nad ničím příliš přemýšlet. Když se něco nepovede, stačí pokrčit rameny a říct: „To algoritmus.“ Případně: „To platforma.“ „To systém.“ „To stát.“ Moderní člověk obklopený technologií si osvojil starý trik – předat vinu něčemu většímu, neosobnímu a nepochopitelnému.
Tento únik od odpovědnosti není ničím novým: už v tradičních společnostech lidé hledali kolektivní struktury, do kterých by se mohli rozpustit, aby nemuseli čelit vlastní svobodě. Dnešní člověk má však výhodu: jeho úkryt je dokonalejší, abstraktnější a zdánlivě objektivní. Už se nemusí skrývat za ideologii, národ nebo víru – stačí se schovat za technologii.
Algoritmus je současná verze „osudu“. Je to moderní bůžek, který „ví lépe“, „doporučuje“, „řídí“ a „přiděluje“. Díky němu se nemusíme ptát, proč se rozhodujeme tak či onak. Vždyť „algoritmus mi to ukázal“. Odpovědnost se tříští mezi server, cloud, vývojáře a abstraktní AI, až vlastně není koho vinit. Což je přesně stav, který člověk vnitřně vítá: není-li konkrétní viník, není ani konkrétní odpovědnost.
Jenže pravda je mnohem nepříjemnější. Algoritmus neexistuje mimo nás. Živí se naším chováním, rozhodnutími, strachy, touhami a leností. Je zrcadlem našich kolektivních preferencí. Když algoritmy upřednostňují senzaci před kvalitou, je to proto, že my klikáme na senzaci. Když nám sociální sítě ukazují konfrontaci místo argumentů, je to proto, že u konfrontace zůstáváme déle. Když nás e-shopy tlačí do impulzivních nákupů, je to proto, že impulzy v nás fungují.
To, co nazýváme algoritmem, je v jádru jen statistická reakce na naše chování. A pokud se nám nelíbí, co vrací, musíme se nejdřív podívat na to, co jsme do něj vložili.
V této době je lákavé vytvářet si obraz sebe sama jako oběti digitálního prostředí. Je to mnohem jednodušší než přiznat si, že čas strávený na platformách, data poskytnutá zdarma a rozhodnutí předaná doporučovacím systémům – to všechno jsou volby, které jsme udělali sami. Moderní člověk ztrácí schopnost nést odpovědnost nejen za chyby, ale i za vlastní volbu pozornosti.
Ano, algoritmy nás řídí. Ale dělají to tak, jak jsme jim to umožnili. Ano, platformy mají moc. Ale mají ji proto, že jsme jim ji dali. Ano, technologie mění společnost. Ale mění ji podle toho, jak se chováme my.
V moderní společnosti člověk často utíká od osobní odpovědnosti do anonymního systému, který má „rozhodovat za něj“. To se dnes děje v míře, kterou minulá století nezažila: předáváme algoritmům nejen své preference, ale i svou vůli. Ztrácíme schopnost nést následky za to, co děláme – a zároveň se tváříme, že technologický svět nám něco „udělal“.
Přitom pravda je prostá: nejsme objekty algoritmů. Jsme subjekty, které je svým chováním vychovávají. Každý klik, každá volba, každý sdílený text je drobnou vteřinovou investicí, která formuje to, co nám systém zítra ukáže.
Když tedy říkáme, že algoritmus rozděluje společnost, měli bychom dodat: protože my se rádi necháme rozdělit. Když říkáme, že algoritmus manipuluje naším vkusem, měli bychom dodat: protože jsme mu dovolili, aby nám práci s výběrem ulehčil. A když říkáme, že algoritmus nás zbavuje odpovědnosti, měli bychom dodat: protože jsme se jí sami chtěli zbavit.
V době algoritmů je největším nebezpečím ne technologie, ale naše vlastní pohodlí. A nejdůležitější otázka nezní, co dělají algoritmy s námi, ale co děláme my s nimi.
Nejsme oběti algoritmu. Jsme jeho spoluautoři. A čím dřív to přijmeme, tím dřív začneme psát lepší kód své vlastní reality.