Jeden můj známý se mi svěřil, že se zamiloval. Říkám: „No tě bůh, ve tvém věku je to docela polízanice.“ Láska tě přejde a zůstanou jen problémy, výčitky a dluhy na kreditce. Podívej, jak dopadli Antonius a Kleopatra, Abélard a Heloisa, Nečas a Nagyová. Říkejte to ale zamilovanému…
Jmenuje se prý Naděžda, bydlí v podnájmu na Praze 7, chodí nakupovat do Lidlu a má hluboké hnědé oči. Děti prý žádné. No aspoň tak – když jsou děti z prvního manželství, bývají nové vztahy vždycky komplikovanější.
Asi za týden jsem je oba náhodou potkal ve Stavovském divadle. Dostal jsem od někoho lístek, jinak do divadla moc nechodím. A koho tam nevidím – můj přítel s nějakou mladší pohlednou ženou, jak o přestávce ve foyer popíjejí šampaňské v doprovodu dvou mužů. Jeden pomenší, s pichlavýma očima a vysokým čelem, druhý s brýlemi a vlnitými černými vlasy jako uhel. Oba mají knírek a bradku. Přítel mě zdraví a zve mě, abych se k nim přidal. Představuje mě celé malé skupině. Nejprve žena s hnědýma očima – to je Naděžda, tu jsem poznal. Pak muž s vysokým čelem, který se představí jako Vladimír, a nakonec poslední ze skupiny říká s úsměvem: „Já jsem Lev.“
Chvilku spolu nezávazně hovoříme o představení. Zdá se, že nikdo z nás není příliš nadšen. Je to jedna z těch nových adaptací klasických děl, kdy vám připadá, že režisér šetří na kostýmech a kulisách a vydává to za novátorský tvůrčí čin. Domluvíme se, že raději půjdeme někam posedět, dáme si večeři a popovídáme si. Tak jsme šli. Zapadli jsme do jednoho lokálu hned vedle divadla. Jak zvedli ceny, není dnes problém najít v Praze volné místo v restauraci.
Objednali jsme si ještě šampaňské – když už jsme s tím začali v divadle – jen Naděžda si dala černý čaj. Vladimír se Lvem chtěli ochutnat šašlik. Prý je zajímá, jak ho v Praze připravujeme. Pak jsme si povídali. Vladimír i Lev byli dobří společníci, hovořili o tom, že když byli v exilu, rádi hráli kulečník. Kulečník v restauraci ale nebyl, tak začali vzpomínat na Petrohrad a na spory ohledně ekonomických reforem. Očividně to bylo pro oba dost citlivé téma – a když Lev začal zvyšovat hlas, Naděžda je přerušila s tím, že bychom se měli bavit o něčem jiném. V Praze jsou jen krátce, tak ať si to nekazí.
Vzpomněl jsem si na doznání svého známého, který se mi svěřil, že se do Naděždy zamiloval. Musím říct, že jsem se teď ani moc nedivil – byla sympatická, usměvavá a velmi společenská. Zbytek večera proběhl v nenucené konverzaci o nových ruských autorech. Literatura mě zajímá, takže jsem si to povídání užil. Jak Lev, tak i Vladimír snad přečetli všechno a dokázali o tom zasvěceně hovořit.
Když večer skončil, rozloučili jsme se – Vladimír, Lev a Naděžda si vzali taxi na Prahu 7 a já jsem šel se svým přítelem na metro na Náměstí Republiky. Byl v dobrém rozmaru a ptá se mě: „Co říkáš Naděždě, už chápeš, že jsem se do ní zamiloval?“ Musím přiznat, že ano, je velmi sympatická. „Co ale budeš teď dělat?“ ptám se. Vždyť mluvili o tom, že plánují brzy jet domů. Přítel říká: „Já už Naděždě o svých citech řekl, zdá se, že není proti. A když si ji vezmu za ženu, možná by v Praze i zůstala. Líbí se jí tu. Pro začátek chce učit děti ruštinu – zajímá se hodně o pedagogiku. Plánujeme, že se přestěhuje ke mně.“ Těšil se.
Když jsme přešli Ovocný trh a došli do Celetné, zeptal jsem se ho, jestli ví, že Poslanecká sněmovna nedávno přijala nový zákon o protiprávnosti komunistického režimu a jeho symbolů. Bylo to, jako když do něj udeří blesk. Celý zkoprněl. „Tak to je teda průšvih,“ řekl a dlouze se odmlčel. Než jsme došli na metro, už neřekl ani slovo – byl jak opařený. Po tom neplánovaném společném večeru s Naděždou, Vladimírem a Lvem jsem chápal proč.