Maďarsko přátelské, exotické, inflační, orbánovské a... migrační!

Když člověk projíždí na jihovýchod, nemůže minout fascinující zemi: Maďarsko. Zemi tak podobnou a přece exotickou svým jazykem, jehož kořeny nejsou indoevropské a přesto má slovanských slov až 20 % slovní zásoby, tedy tisíce. Koho to zajímá, najde mnoho příkladů na konci*.

Zážitky lidské i politické však mají v tomto textu přednost, nejdřív jeden velmi milý a hned potom zážitky a úvahy související s fenoménem Viktora Orbána, což je (pro mne) rozporná směs pozitivních i negativních pocitů. (Nedávný rozhovor Viktora O. na X nejen o válce jsme podrobněji rozebrali minule. A toto je dovětek inspirovaný letním průjezdem Maďarskem.)

Než se k tomu dostaneme, doporučuji podívat se „kontextuálně“ na tento krásný obrázek. Jsou na něm vyobrazeni tři příslušníci Maďarům jazykově nejbližšího etnika - uralských Mansijců (starším názvem Vogulů). Nevím jak vy, ale já mám pocit, že pokud bychom tyto tváře trochu namíchali třeba... třeba s velkomoravskými Slovany z Panonie 9. století, dostaneme dnešní (často velmi hezké) maďarské tváře. Možná je to však jen subjektivní pocit. Pojďme však do maďarského léta Léta Páně 2023.

Út nem jó van - cesta ne dobrá jest, please help

I stala se nám taková nepříjemnost kousek od Dunaje hluboko pod Budapeští. Člověk chce zkratku k vyhlášené rybí restauraci, Google Mapy ji nabídnou a vy uvěříte. Jedete chvíli po silnici, ze které se postupně vyklubává slušná polní cesta a po dvou kilometrech začne být trochu divoká, vymletá, ba co hůř, kalužovitá až jezírkovitá. První louže přejeta celkem bez problémů, ale divočina zvyšuje grády – tušíme už zradu, nikdo tudy nejezdí, proto nikdo není za námi ani před námi.

Po pěti kilometrech, ještě ne v polovině cesty, je větší louže, možná už Blatenské jezírko. Uff. Teď to přece neotočíme! Odvážně vjíždím dovnitř louže, dlouholetý řidič to musí zvládnout? Nemusí. Kola se točí a auto nejede.

Ani dopředu, ani dozadu. Synové podkládají větve, přidávám kovový kříž (a keresztet, istenem, kříž, bože-můj). Nic nepomáhá: ani tam, ani zpátky. Jsme ztraceni v horku, 5 km mimo civilizaci bez lidí, auto trčí v mini-Balatonu (od slovanského slova „bláto“).

Zážitek, na jaké se nezapomíná a tak díky i za ně, viděno zpětně. Nezbývá než někomu volat. Uvědomuji si, že v době předmobilní by to vůbec nešlo a musel by někdo (já) jít pěšky 5 km v horku hledat pomoc.

Poměrně nedaleko sice bydlí maďarsko-česká rodina přátel, jenže cesta byla naplánována hodně narychlo, nevědí o nás, možná nejsou doma, zkouším tedy volat paní z ubytování předchozí noci, které je asi 7 kilometrů zpátky. Její angličtina je asi jako moje maďarština, kuchyňsko-obchodně-konverzační, na dvojjazyčnou domluvu to stačí.

Za půl hodiny přijíždí spásné SUV paní recepční s manželem, které nás z vodově blátivé bryndy vytáhlo. Děkujeme szépen, dávám 50 eur, ať na sebe vzájemně vzpomínáme v dobrém. Po půl hodině v myčce je auto, které vypadalo jako hliněná tabulka Chammurapiho zákoníku, zase fešákem.

Politické plakáty (přátel) pana Orbána

Vždycky, když jsme v poslední době v Maďarsku, pobaví zejména (pro)vládní politické plakáty. Letos kontrastují přesně naruby s tím, co běží českými politickými kolbišti na téma válka a mír. Přes opačný postoj vlád obě mají na svědomí stejnou drahotu. Stejnou, protože způsobenou primárně stejnou unijní a německou energetickou politikou. Nikoliv primárně válkou a/nebo pomocí Ukrajině, jak se nám i Maďarům snaží namluvit obě vlády i ostrá opozice.

Euroenergetiku obě vlády bez reptání realizují. Liší se pouze v tom, že Maďarsko neposílá žádnou zbrojní pomoc, zatímco my ano, ale ne moc a navíc ne primárně zdarma. Obě země pomáhají uprchlíkům z Ukrajiny. V Maďarsku nás však něco v této souvislosti upoutá.

Jedeme a vidíme to znovu a znovu, v každém městečku. Všude po celé zemi Magyarország byl vylepen tento plakát s pěti hlavami opozičních politiků. Třeštím oči a mám déja vu naruby: Háborúpártiak. Ale vždyť to je... háború znamená válka. Strany války. Zrcadlová nadávka vůči českému novotvaru „chcimíři“. Jak se politika podobá, i když je zdánlivě naruby, že? Jedni nadávají druhým a druzí zase prvním.

Kdo by ve střední Evropě nechtěl mír? Někteří ho chtějí na mezinárodně uznávané hranici (to útočník nenabízí), zatímco jiní na dobyté hranici, tedy s odměnou za útok (ani to útočník nenabízí, má v zákonech anektováno i to, co nedobyl).

To ale mírotvorci včetně Orbána nevidí-neslyší, požadují mír třeba i za cenu anexe+++, nechtějí přemýšlet o tom, že Co se vyplatilo, bude zopakováno. Nevysvětlují, jak může trvalý mír zajistit „cosi“, když to nezajistilo ani odevzdání jaderných zbraní Ukrajiny do Ruska a za to ruský podpis uznání hranic Ukrajiny na věky věkův, tedy asi na dvacet let. Jestlipak tentokrát podpis Ruska pod nějaké příměří bude znamenat mír, nebo jenom přestávku pro dozbrojení a čtvrtou invazi? Když už se něco stalo třikrát a vyplatilo se to, pak se to stane znovu. Pokud tomu tak není, neslyšel jsem věrohodné vysvětlení, proč ne.

I inteligentní Orbán v tomto mlží. Západ dělá sebeničivé hlouposti s energetikou a tak se někdo instinktivně obrací na Východ. Instinkt však klame, je třeba opravit Západ, z totalitního světa rozum nepřijde.

Náši tánky búdut v Práge?

Putin už těsně před válkou diktoval omezenou suverenitu celé bývalé východní Evropě, která bývala pod moskevskou kontrolou. Tyto věci nejsou úplně vytrubovány moskevskými propagandisty v češtině, ale v ruštině zazněly.

Možná si pamatujete, že Moskvou za raného Putina nerušeně pochodovali ruští nacionalisté z hnutí „Naši“ křičící hesla „Náši tánky búdut v Práge, náši MíGy búdut v Ríge.“

Pokud to odbudete slovy, že Rusko ctilo svobodu škaredého slova, že si tam může i militantní demonstrant křičet kontroverzní výroky proti nám, pak vězte, že Putinova policie v téže době (dávno předválečné) okamžitě zatkla pár lidí, kteří jen rozvinuli transparent o tom, že se stydí za dávnou okupaci Československa v roce 1968.

Což by normální vládě nemělo ani v nejmenším vadit. Ale vadí, protože není normální. Oni by nás chtěli zpátky, vyplývá nejen z těchto dvou excesů. A není to protiruské (to je další lživé klišé zamontované do hlav části lidí u nás). Je to jen protiputinské. Jak může být někdo protiruský, když některé Rusy má rád? Třeba zrovna ty, co rozvinuli transparent proti okupaci Československa.

Orbán tyto věci ví. V nejedné maďarské duši je však bolístka Trianonu a zmenšeného státu. Mapy velkého Maďarska uvidíte v nejedné tamní restauraci. Občas trianonitida vyleze i z provládních médií, jako třeba nedávné prookupační vyjádření v Magyar Nemzet: „V roce 1968 jsme si měli vzít kus Slovenska“, účast na sovětské invazi do Československa prý byla OK, ale chybou bylo, že se maďarská armáda stáhla zpátky a nezůstala na jižním Slovensku, kde žije hodně Maďarů. Tyto věci občas z Maďarska prosakují, a nelze si nevšimnout, že prosakovaly o něco víc v době před slovenskými volbami. Zaspekulujme si tedy, proč zrovna teď: Pokud Putin nějak drží Orbána pod krkem nebo mu slibuje větší Maďarsko po případném dobytí Ukrajiny, může ho nabádat k tomu, aby maďarským nacionalismem dmýchal slovenskou politiku. Rusku se hodí víc „chápajících“ stran v parlamentech. Až takto zajímavá hra se může hrát z Moskvy přes kruhy kolem Orbána. Na Slovensku to však spíše proruské strany dotáhly na třetinu hlasů, spíše proukrajinské na dvě třetiny. Ani Ficova vláda tedy kormidlo neotočí, strašení bylo zbytečné.

Plakáty Háborúpártiak nebojují za mír, neoznačují ty, kdo by „válčili“, protože by neválčili. Plakáty prostě lžou. A straší opozicí (jako každá vláda). Není to nic neobvyklého. Pod nápisem Strany války je připodotknutí: „Levice by nás zatáhla do války“. Myslím, že nezatáhla, přestože levice není můj šálek čaje. Mimochodem, plakáty nejsou Orbánovy, jsou spřátelených politických neziskovek. Bylo by zajímavé vědět, jestli jsou taky financovány z daní jako u nás, i když s jiným zabarvením. Obojí je špatně.

Tady není Sorosovo

Malá odbočka do minulosti: Před lety kraloval (v negativním světle) plakátovým plochám Maďarska George Soros – původně György Schwartz, s dovolením Jiří Černý, člověk, jehož angličtina má dodnes maďarský přízvuk.

Tehdejší plakáty tam visely nikoliv neoprávněně, svými penězi se G. S. snaží na mnoha místech světa převážit voličské hlasy, tedy de facto připotlačit demokracii pro své (ne zrovna průhledné) účely. Není to tak těžké, když věnujete na menšinovou a vnitřně značně rozpornou „woke“ progresivistickou ideologii 18 miliard dolarů.

Za tyto peníze už budou celé armády údajných nezávislých aktivistů tancovat, jak pískáte. Opravdu: Nejsou to Gréty, přilepovači k silnicím z Poslední generace ani LGBTQI++ aktivisté, kdo je původní hybatel woke politiky, jak se stále mylně domnívá nejeden pozorovatel scény. Na počátku jsou tyto a podobné velmi velké (nagyon nagy) peníze. Orbán má tedy někdy pravdu, a někdy ji zase nemá.

Sorosovi vyčítá podporu ilegální migrace oprávněně. Jenže: Putinovi a Lukašenkovi ji nevyčítá, i když ji tlačili zcela viditelně do Polska, Finska i Norska. Orbán však má aspoň plot, který migraci pomohl značně ztlumit v roce 2015, on si cosi odpracoval.

Dočasně děravý plot?

Ale co to? Slovensko na podzim začalo kontrolovat maďarské hranice kvůli vysoké vlně ilegální migrace. Plot na jižní maďarské hranici jsem viděl víckrát z obou stran a viděl jsem i to, že funguje. Orbán měl plusový bod, když ho postavil.

Ale něco tu teď nehraje: plot buď už nefunguje (tomu nevěřím), nebo ty migranty někdo zrovna kolem slovenských voleb pouštěl, protože to někdo (třeba Putinův vliv na Orbána) chce. Orbán věděl, že v Maďarsku migranti neskončí, takže se možná trochu něco dmýchalo? Rozumné „nekonspirační“ vysvětlení dnešní migrační vlny přes Maďarsko, kde je „ostrý plot“, zatímco u sousedů není, těžko najít.

Stejně tak se těžko hledá vysvětlení pro to, proč někdo kritizuje muslimskou imigraci z jihu, ale tu samou imigraci z východu (nejen) přes Bělorusko taktně vymlčí. Když podobné (letadly např. z Iráku dovezené) migranty pošle Putin s Lukašenkem a tlačí je do Polska, protimigrační strany neřeknou křivého slova proti východním diktátorům. To samo o sobě říká mnohé mezi řádky, protože pokud vadí samotný jev, kritika by měla padat stejně silně na Německo dotující ve Středomoří převaděčské neziskovky jako na putinsko-lukašenkovské tlačení migrantů z východu a stejně tak i na jejich putinské vybombardovávání ze Sýrie roku 2015.

A stejně tak by měla dnes dopadat kritika i na hlavu Viktora O., který má dobrý plot a slíbil, že ochrání Evropu před prudkou kulturní změnou. Jenže nechrání, jinak by Slovensko nemělo kontroly na maďarské hranici a mělo by je třeba na té rakouské.

Něco tu každopádně smrdí, zkusme to shrnout v pár bodech:

1) Jižní migranti „nějak“ projdou přes Maďarsko, které má mocný plot, místo aby obcházeli Maďarsko a šli jinudy.

2) Orbán vyjadřuje nechuť k Ukrajině a současně nekritizuje Rusko, často to od něj jiskří vůči Kyjevu a téměř nikdy vůči Moskvě.

3) Když vám někdo dělá, co prý nejmíň chcete (zaplavuje Evropu kulturně odlišnými lidmi, což vám jako premiérovi dle vlastních slov velmi vadí), a vy ho přesto „chápete“, pak něco smrdí.

4) Orbán umí brzdit pomoc Ukrajině v EU a přijímání Švédska do NATO, ale nedokáže sebrat odvahu brzdit to, co nás i Maďary opravdu ekonomicky bolí a stlačuje životní úroveň – Green Deal s jeho zdražujícími povolenkami, termíny zákazu aut na paliva, přeregulace, covidismus apod. Tam všude mlčí a hlasuje pro, stejně jako Babiš, stejně jako Fiala.

Proto smíšené pocity: Ideální Orbán by si zasloužil potlesk – kdyby chránil svobody v EU, bránil kulturně nekompatibilní migraci včetně kritiky té přes Rusko a Bělorusko, kdyby blokoval zdražující euronesmysly od Green Dealu po zákazy aut na paliva, kdyby neprovozoval covidismus ani genovakcinační podvod bez studie bezpečnosti nad půl roku, bez informovaného souhlasu. Ale tento Viktor Orbán bohužel neexistuje. K vakcínám západním přidal jen ruskou a čínskou a dodával: „Očkujte se, nebo zemřete“, i on tlačil zdravotníky k píchanci. Green Deal ani zákaz aut na paliva nevetoval. „Zlobí“ jen vůči Ukrajině. Možná ho tlačí něco temného, o čem nevíme. A možná je to celé jen hra, podobná jakoby nezávislé hře Ceaušeska v rámci sovětského bloku, která byla ovšem dopředu domluvená s kápem di tutti capi.

KAREL MACHALA

*Slíbený dodatek ke slovanským slovům v maďarštině

1) Nejbližší podobný jazyk k maďarštině najdete na Uralu mezi nepočetnými Mansijci, jinak též Voguly (jako mateřský jazyk mansijštinu uvádí jen 7,6 % Mansijců, míra poruštěnosti, či chcete-li putinským politspeakem „míra denacifikace“ je vysoká).

2) Z ugrofinské jazykové rodiny jsou kromě maďarštiny v Evropě státními jazyky už jen finština a estonština, které jsou si navzájem blízko, ale ne tak moc s maďarštinou. Maďar a Fin si nerozumějí, zatímco Slované si navzájem rozumějí (ne nutně politicky a kulturně) poměrně dobře od Polska po Makedonii a od Lužice po Vladivostok. To je proto, že společná praslovanština není ani 1500 let stará, zatímco společný prajazyk Finů a Maďarů byl až někdy před 4000 lety (výpočet je proveden na základě přibližné doby odpojení ugrické a finské větve DNA chromozomu Y, skupina N1c1)

3) Převzatá slovanská slova v maďarštině. Vzhledem k tomu, že Pramaďaři vedení Árpádem přišli do Pannonie v době (896 n. l.), kdy se tam mluvilo převážně slovansky, je jen logické, že maďarština hodně slovanských slov převzala. Tak třeba názvy dnů v týdnu jsou přesně půl na půl, plus jedno ze země izraelské. Které? No přece sobota: szombat, původně šabat. Pondělí, úterý a neděle jsou z pramaďarštiny (hetfö, kedd, vasárnap). Naproti tomu slovanská jsou szerda, csütörtök, péntek – středa, čtvrtek, pátek, což zřejmě slyší i člověk maďarštinou nedotčený.

Barát – přítel. Zdánlivě nepodobné a neslovanské, ale není tomu tak. Vniklo do maďarštiny ze slovanského slova „brat(r)“. Kdo je přítel, je tak trochu bratr, význam poskočil o kousek vedle. Kovács – kovář. Szomszéd je soused. Vidra je vydra. Vichřice se řekne vihor, okno je ablak („a“ se čte v maďarštině do „o“, slyšíte tam „oblouk“?) a malina je málna. Olaj je olej. Patak je potok, pecsenye je pečeně čili steak. Kacsa je kachna (slovensky kačka), kulcs je klíč (slov. kľúč).

Oběd je ze slovanštiny jako ebéd a večeře vácsora. Pokol je peklo. Vödör je vědro. Ábráz je obraz. Udvar je dvůr. Tészta je těsto. Tiszta je čistá. Szolga je sluha. Szikra je jiskra. Szilva je slíva. Tégla – cihla (slovensky tehla a v době příchodu Pramaďarů slovansky tegla, protože tenkrát ještě změna G v H neproběhla).

Mák – mák. Abrosz – ubrus. Család – rodina (pův. od slov. čeleď). Kdo jel Maďarskem a viděl upozornění na nerovnosti na silnici, zřejmě si všiml slova úthibák. Koncové –k je množné číslo, hiba je naše chyba. A út připomíná sice neklamně slovanské put (i české pouť, putovat), tedy cestu – chyby na cestě, už to chápeme, ale út je přece jen starší kořen, který máme společný už z hodně dávné minulosti předugrofinské a předindoevropské.

Je to praslovo, které najdeme ve velmi mnoha jazykových skupinách celého světa. Do stejné skupiny nepřevzatých slov podobných a společných z dávného prajazyka pralidstva, ale nikoliv převzatých ze slovanštiny do maďarštiny či naopak, patří třeba i slovo fél – půl nebo víz – voda nebo záporka nem - ne. V těchto případech jde o podobnosti se společným kořenem slova z prajazyka starého nejméně deset až desítky tisíc let.