Křesťanské svátky

Jan Hus a Cyril s Metodějem – dva křesťanské svátky, kterými si připomínáme významná výročí naší kulturní a národní historie. Oba tyto dny jsou spojeny s duchovním fenoménem první kategorie, který rozhodujícím způsobem ovlivnil podobu naší současnosti. A přestože dnes už většina Čechů a Moravanů do kostela nechodí, křesťanství neseme hluboko v sobě – jako vrytou šablonu, ze které není úniku.

Připomeňme si tedy několik momentů z bohaté historie tohoto duchovního proudu, který nám zanechal mnoho hodnot – a také mnoho důvodů k zamyšlení.

Hned poté, co křesťané opustili katakomby a císař Konstantin jejich víru zrovnoprávnil s ostatními náboženstvími v římské říši, začala se církev sebevědomě organizovat a prosazovat svou představu o světě. Toto nové sebevědomí se plně rozvinulo za vlády císaře Theodosia na konci 4. století. Církev už měla pevnou organizaci i věrouku. Věroučné spory samozřejmě trvaly – ostatně trvají dodnes – ale instituce jako taková byla mocná a po pádu západořímské říše sehrála klíčovou roli v udržení civilizačního étosu starého Říma. A také ve vytvoření zcela nového světa, kterému říkáme středověk.

O síle a přesvědčení této nové duchovní moci svědčí třeba její přístup k jinověrcům. Křesťané, poučeni vlastním pronásledováním až do vlády císaře Diokleciána, si osvojili metody svých bývalých trýznitelů. Zkušenosti s mučením, popravami a systematickým pronásledováním brzy obrátili proti těm, kdo smýšleli jinak. Už v 5. století padla za oběť nově nastupující víře slavná Hypatia z Alexandrie – filozofka, matematička a astronomka, dcera matematika Theóna. Byla veřejně uznávanou osobností a symbolem klasického myšlení. V roce 415 ji rozlícený dav – podle některých zdrojů křesťanští fanatikové a přívrženci biskupa Cyrila – zavraždil mimořádně vynalézavým způsobem.

Nebyla zdaleka poslední.

Z dějin církve lze vybírat dlouhý seznam podobných skutků, ale připomeňme alespoň "pokřesťanštění" Sasů Karlem Velikým. Tam šlo o prostou volbu: buď křest, nebo useknutí hlavy. Vrcholem byla událost známá jako verdunský masakr roku 782, při které bylo popraveno 4500 Sasů. Takto si křesťanství razilo cestu k srdcím nevěřících.

A co teprve čtvrtá křížová výprava! Slavná "svatá" vojska se cestou do Svaté země zastavila v Konstantinopoli – městě také křesťanském – a bez váhání ho vyplenila, vykradla a zapálila. Prostě to, co se při řádném plenění sluší.

Dříve v Jeruzalémě pak padali lidé bez rozdílu: muži, ženy, děti. Organizace boje proti jinověrcům dosahovala takové efektivity, jakou dnes najdeme snad už jen v provozech řetězce McDonald’s.

A co inkvizice – slavná kapitola organizační preciznosti Západu. Zde už vidíme plné uplatnění technického ducha, který se později projevil v montážních linkách Fordových továren. Efektivita, systém, kontrola, detail. Jen namísto aut se vyráběla pravda a víra – případně popel a přiznání.

Oblíbenou lidovou kratochvílí se stalo upalování čarodějnic. Tato zábava vydržela až hluboko do novověku. V českých zemích byla formálně ukončena až roku 1756 dekretem Marie Terezie, jistě k velké nelibosti části duchovenstva i obyvatelstva.

To jen letmý pohled na dějiny jedné nauky, na níž stojí naše civilizace. To, že se k této duchovní tradici stále hlásíme, lze spatřit v planoucích očích některých našich spoluobčanů – a možná i v naší oblibě ke zbraním a konfliktům. Jsme jen sofistikovanější, efektivnější – ale duch zůstal.

Proto je dobré si každý rok při svátcích Jana Husa, Cyrila a Metoděje připomínat, odkud jsme přišli a kam kráčíme. Abychom neztratili směr. Víry. Lásky. A někdy i zdravé paměti.

Jsem si vědom, že existuje mnoho legitimních pohledů na dějiny církve – ale ani tento úhel pohledu bychom neměli nechat zapadnout.