Je mi skoro 43 a od září opakuju osmou třídu

Díky covidu

Víte, abych byla upřímná, covidu vděčím za mnohé. Ať už jde o nové přátele nebo o odchod z Brna na jihomoravskou dědinu, nebo o moje báječné chlupaté uštěkané miláčky či nekončící válčení s plevelem a snahu vydobýt ze země v potu tváře aspoň trochu rajčat, brambor, okurek, cuket a „slepičí“ řepy, to všechno do mého života přineslo změny k lepšímu, řekla bych. A jestli ne, tak to aspoň není stojatá nuda. Jedno vím ale naprosto jistě - domácí výuka je pro naši městskou rodinu snažící se přežít ve starém domě na venkově darem z nebes.

Jak to začalo…

Za časů hluboké pandemie, kdy děti ještě pořád chodily do školy tak nějak halabala, pověstný pohár naší rodičovské trpělivosti přetekl. Úroveň výuky na tehdejší škole děcek byla otřesná a naši potomci začali být celkově nevzdělanější, než jsme byli kdy připraveni českému inkluzivnímu školství prominout. Padlo definitivní rozhodnutí, že se prostě budou učit sami doma. Horší to být rozhodně nemůže, věděli jsme. Začátků jsem se bála hlavně já, nakoupila jsem s předstihem všechny učebnice (ty jsem si po večerech četla) i pracovní sešity, udělala jsem si obří myšlenkové mapy, abych si připomněla, co jsem se všechno sama učila. Nejdřív jsem byla děsně nervózní, abych něco nezmastila a nezkazila mladým život. Nakonec se ale ukázalo, že děti jsou patrně značně geniální, vybraná škola velmi dobrá, zakoupené výukové materiály funkční a někteří (ne mnoho, ale někeří skutečně ano) učitelé nebo studenti, kteří točí výuková videa na Youtube mimořádně zdatní a schopní. Takže to šlo.

A jak to pokračuje…

Někdy to všecko trošku dře, zejména když se nakupí pracovních zakázek víc než obvykle a všechny spěchají, nebo když vozím svoje značkové „psí dítě“ (to neznačkové vořeší kupodivu nestůně) po veterinářích a trávím tam dlouhé hodiny, nebo když se něco přihodí na naší staré barabizně (jako třeba několikadenní instalace radiátorů, které jsme celou první zimu neměli) nebo před ní (kopání kanalizace a hlučné, ale i svým způsobem i roztomilé sedánky dělníků s vlašákem, deseti rohlíky a oranžovou limonádou pod našimi okny) nebo když dojde na rodičovsko sourozeneckou diskusi o tom, kdo by měl vysávat a kdo čistit naše vraždící morče, kdo půjde se psy a kdo donese brambory k obědu ve „školní jídelně“. Většinou ale všechno proudí samospádem a třenice se nám zázračně vyhýbají (což je s podivem, krom dětí jsme totiž stále doma i my dva s manželem a ťukáme do počítačů naše nepřekonatelné právní analýzy a spřádáme různé plány a vedeme nekonečné rozhovory). Děti se za dobu, kdy jsou doma, naučily skutečně učit, zvládnou jakoukoliv látku a hlavně spoléhat samy na sebe. Já sama se mám extra dobře, protože jsem konečně pořádně pronikla do tajů vzorců anorganické i organické chemie, což jsem nezvládla ani na brněnské Jarošce (byť jsem jakožto premiantka maturovala „za čtyři“ a z chemie jsem měla skoro přoád jendičky). Teď, po třech letech domácí školy, vám klidně napíšu jakýkoliv vzorec budete chtít, teda skoro jakýkoliv. Nebo můžu spočítat lomené výrazy a cosinus i sinus, levou zadní! Taky vám přesně vysvětlím, co je to doplněk a co přístavek a když budete extra zlobit, zazpívám vám Lorelai v originále. No řekněte, kdo z vás na to málem v pětačtyřiceti má!

A co Cermat?

Prubířským kamenem mojí snahy o domácí vzdělávání se stala dceřina devátá třída, kdy jsme se spolu denně připravovaly na přijímačky. To, že by se se svým bodovým ziskem dostala na všechna tzv. prestižní brněnská gymnázia (a na tom svém byla s přehledem v první desítce), pro mne bylo jistou satisfakcí, že nejsem asi až tak neschopná v drezúře žactva, i když to hlavní musely vždycky odedřít děti a já to po nich v podstatě jen kontroluju (musím ale uznat, že nervózní jsem z přijímacího procesu byla řádně - přece jen šlo prakticky o všechna moje dosvadní rozhodnutí, která se měla buď ukázat jako úžasná nebo neuvěřitelně nemožná).

Jak to skončí...

Letošní prázdniny jsou mateřsky trochu smutné, protože v září budu mít už jen jednoho žáka, neb starší potomek se, jak jste pochopili, pouští do víru středoškolského prezenčního vzdělání. Přijímačky druhého dítěte jsou za rohem… Vím, že mi brzy skončí blažené prodloužení bytí s dětmi a radost z jejich časté přítomnosti a z rozhovorů, které jsme vedli. Možná se ale lituju předčasně - syn se už několikrát vyjádřil v tom smyslu, že by určitě šlo uvažovat o distanční střední škole a teoreticky i vysoké (ačkoliv by asi nemohl být lékař, jak plánuje, ale něco náradního by se určitě našlo), tudíž by se nemusel nikdy namáhat s dojížděním a měl by nadále klídek a lenivá rána bez honičky a žádnou otravu s dojížděním, navíc by se mohl stravovat doma (Zdravě, mami!) a nejíst školní blafy. Co že prý si o tom myslím?