Jak přenastavit důchody a daně pro budoucnost

Při přibývajícím počtu seniorů a klesajícím počtu produktivní populace se vlády rozhodují mezi 3 nepopulárními „vyrovnávacími“ řešeními: posun věku odchodu do penze (v delším období), relativní snížení důchodů nižšími valorizacemi, nebo zvýšení daní. Tyto tři úhly trojúhelníku jsou posouvatelné a vláda už naznačila, že nejspíš využije všech tří.

Nahlas mluví – v předaněné zemi – i o tom třetím, což by pro ni mělo být tabu vzhledem ke slibu „Nebudeme zvyšovat daně“. Už jednou na plnění levicového opaku pravicových programů dojely ODS i TOP09. Mohou si dovolit pošlapat své programy dvakrát? Voliči požadující plnění programu by jim mohli utéct třeba ke Svobodným, kteří mají program štíhlého státu a nízkých daní jako raison d’être. Nebo - v horším případě - k širokému spektru socialistů včetně ANO, když už to vyjde nastejno.

Je to daň, nikoliv pojištění

Pokud někdo namítne, že vláda slíbila jen nezvyšovat daně, nikoliv sociální pojištění, je to jen sebeklam. O žádné pojištění ani vzdáleně nejde, je to dezinformující název daně. Má všechny znaky příjmové daně a žádné znaky pojištění: netvoří se pojistné technické rezervy, systém si nezajišťuje závazky u zajišťoven, nevyměřuje se podle rizika a pojistné matematiky, ale procentem z příjmu. Když něco mluví jako kachna a chodí jako kachna, jak se říká v angličtině, je to kachna. A tohle mluví i chodí jako daň.

OPATŘENÍ Č. 1. Prvním a naprosto jednoduchým a nekontroverzním krokem by tedy mělo být zrušení nepravdivého názvu a přejmenování daně „pojištění“ na daň. Lhát se nemá: Sociální daň, ale i zdravotní daň místo nepravdivého „sociálního/zdravotního pojištění“.

Dezinformující název „sociální pojištění“ nejenže není pravdivý, ale navíc vytváří falešný dojem. Část lidí si myslí, že se na budoucnost placením „sociálního pojištění“ nějak pojišťuje. Že třeba někde obdoba pojišťovny tvoří rezervy. Někdo si dokonce myslí, že si takto na důchod spoří. Obojí je společně s existencí oddělené daně dezinformace vyplývající z nepravdivého názvu.

Dluh znamená úroky místo důchodů

Stát opakovaně varuje např. OSVČ, že si (podtrhuji slovo SI) neplatí dost na důchod. To je čirá manipulace. Nikdo placením „sociálního pojištění“ neplatí důchody sobě, netvoří si žádnou hromádku, ale jen posílá peníze do systému, který je posílá dál někomu jinému. Až bude osoba platící v důchodu, bude záležet víc na počtu dětí a pracujících v zemi, než na tom, kolik zaplatila „do systému“ někomu jinému. Pokud děti nebudou, bez ohledu na zaplacené částky „soc/poj daně“ nebude odkud brát. V extrémním případě nula dětí, nula pracujících bude nulový průběžný důchod od státu a to, co jsme zaplatili dosud jiným důchodcům, nebude mít absolutně žádný vliv.

Veškeré vybrané daně zvané pojištění nejdou do žádných rezerv, obratem jsou vypláceny. Mladší a pracující tak financují starší a už nepracující. To je v pořádku, je na tom konsensus společnosti a může to fungovat. Nesmí jen výrazně ubývat juniorů a přibývat seniorů. Pokud se to děje, větší výdaje a menší příjmy znamenají větší dluh. A dluh navíc znamená úroky navíc. Čím víc se vyplatí teď na dluh (nejen na důchody), tím víc se bude jednou platit na úrocích (místo budoucích důchodů). Řešení je nutné, ale nemusí být jen nepopulární z trojuhelníku – vyšší daně, nižší důchody, pozdější odchod do penze.

OPATŘENÍ Č. 2: Nefinancovat státní důchody jedinou daní („sociální pojištění“), ale daněmi všemi.

Ve skutečnosti už se to stejně děje. Když se na jedné dani k tomu vydělené vybere málo, přisype se z jiných daní a/nebo na dluh, a naopak. Není vůbec žádný důvod přiřazovat průběžným důchodům jednu daň. Kdo toto vymyslel, státním financím moc nerozuměl, nebo chtěl cosi zakrýt a vytvořit výše popsanou dezinformaci.

Přitom už kolem roku 2000 doporučovala i Světová banka, že státy mají postavit státní průběžné důchody na všech příjmech rozpočtu, tak budou stát na stabilnějším podkladu. Vydělování speciální daně pro jeden účel připomíná člověka, který má pět kapes, do nichž si rozdělí výplatu, a protože v jedné kapse potřebuje víc peněz a v druhé má dost na zbytné potřeby, neumí peníze sesypat na jednu hromádku a platit hlavně to, co je prioritní. Místo zbytných potřeb. Důchody si totiž konkurují např. s počtem státních zaměstnanců a vydělená socpoj daň to jenom zakrývá.

I toto opatření (postavit důchody na všech daních) je bezbolestné, je přiznáním už existující reality a dává větší manévrovací prostor. Přepážky mezi vlastními příjmy (ani příjmy státu) nedávají žádný smysl. Jinak bychom si mohli zavést místo jiných daní třeba další nepravdivá „pojištění“: „policejní pojištění“, „armádní pojištění“, „dotační pojištění“, „soudní pojištění“, „administrativní pojištění“ a udělat si třeba tisíc oddělených kapes státu. Byl by to byrokraticky nákladný nesmysl. A stejný nesmysl je dnešní oddělení „sociální“ a „zdravotní“ daně od daně z příjmu.

OPATŘENÍ Č. 3: Spojení všech tří příjmových daní do jedné a ušetření na trojité byrokracii.

Jestliže víme, že máme ve skutečnosti tři daně z příjmu, konstruované nesmyslně jako galimatyáš rovné, progresivní a degresivní daně, pak to nejlepší, co můžeme udělat (bez zvyšování daní) je tyto tři daně spojit do jedné, aby galimatyáš zmizel. A současně zrušit trojí nákladnou správu, která s nimi je spojena. Nepochybně lze tak dosáhnout úspor, které se hodí: na snížení deficitu, na valorizaci, nebo obojí.

OPATŘENÍ Č. 4: Propopulační změny s cílem zbrzdit pokles počtu budoucích poplatníků

I pokud si myslíme, že lidí je už na světě (v Evropě, ČR) moc, snižování musí probíhat velmi pomalu. To vyžaduje především nezdražovat rodinám náklady na děti. Dnes jde EU i stát bohužel a rychle opačným směrem, čímž vyostřuje budoucí důchodový problém. Proto: zrušení Green Dealu, obrácení politik vedoucích ke zdražování energií, aut, bydlení a dopravy, konec zdražování bydlení dodatečnými regulacemi (rušení mnoha stávajících – zlevnění bydlení), zastavení inflace podporou levných energií a ukončením rozpočtového deficitního hospodaření a inflace. Pokud u nás část ukrajinských uprchlíků zůstane pracovat a žít, zatím akutně problému úbytku pracující populace nečelíme.

Propopulační myšlení musí být zásadní část řešení důchodového problému budoucnosti, takže hlasovat pro změny z Green Dealu v kombinaci s utlumováním jaderné energie a aut na paliva je velmi nezodpovědné. Green Deal podepsala vláda ANO/ČSSD a vláda 5K (dle pokynů EU) pokračuje v realizaci a přidává. Toto je nutné rychle otočit. Vše uměle zdražovat povolenkami a zavíráním jaderek vede ke škrtům důchodů, zvyšování daní i cen, chudobě a depopulaci. Není to jasná protievropská politika v EU? Pokud ne, sem s argumenty.

OPATŘENÍ Č. 5: Zavést vyšší rovný státní důchod než dnešní průměrný, a ještě ušetřit. Příplatek na počet dětí lze zachovat. Za prvé, rovný důchod je obrovská úspora byrokracie a proto umožní prostředky placené na správu systému použít na důchody. Správa složitých důchodů něco stojí, celá armáda úředníků by se dala nahradit pár kancelářemi (ideálně mimo Prahu, kde jsou nižší náklady na budovy, nájmy i platy), nebo dokonce jedním víckrát zálohovaným počítačem. Tyto obrovské úspory ze zjednodušení systému jsou dalším zdrojem řešení jednak pasti nízkých důchodů při vysoké inflaci, a také deficitu a dluhu a pomohly by nastavit důchod bez dalšího zdaňování na vyšší než dnešní průměrné úrovni.

Příklad trojice důchodců a zásluh

Pro obránce „zásluhové části důchodu“: zásluhová část nedává úplně smysl a stejně jen zvyšuje daňovou zátěž těm nejvíce platícím (platí i správu složitého systému).

Vezměme si příklad trojice: „šéf-estébák“ z 80. let, traktorista, žena, která vychovala v domácnosti 4 děti. Jejich „zásluhově konstruované“ starobní penze je seřadí takto: nejvyšší důchod šéf estébák, nižší traktorista, nejnižší žena s dětmi v domácnosti. Skutečné zásluhy o budoucí příjmy důchodového systému jsou však přesně v opačném pořadí.

„Zásluhovost“ navíc snižuje důchody žen pod úroveň důchodů mužů a nebere ohled na celkový přínos. I bezdětný ředitel firmy sice hodně přispívá současným důchodcům, ale na jeho státní důchod se budou skládat právě děti ženy samoživitelky, která je vychovala a zaplatila jim vzdělání. Bezdětný premiér (jako třeba v Nizozemsku) nejenže nevychovává budoucí daňové poplatníky doma, ale jeho důchodové daně i celý jeho příjem jsou placeny z daní jiných lidí, nepřispívá tedy nijak, důchod by přesto měl v „zásluhovém“ systému vysoký. Podobné to může být u části státních zaměstnanců ze zbytečných či přebujelých úřadů, kteří mají opticky pocit, že platí víc než OSVČ, ve skutečnosti ale neplatí nic jako nizozemský premiér. Jiní státní zaměstnanci, např. dobří učitelé, přispívají hodně ke vzdělávání a příjmu budoucích daňových poplatníků, takže situace není černobílá.

Ať se nám to však líbí nebo ne, státní zaměstnanec je úplně stejně jako důchodce placen z daní ostatních a oba si tedy konkurují o příjmy z daní. Kdyby žádné sociální zabezpečení vůbec neplatil a dostával stejný čistý plat jako dosud, příjmy rozpočtu by to nijak nepoznaly, protože by jeho platba na sociální zabezpečení jen neudělala otočku: „z rozpočtu k němu a zpět do rozpočtu, ve stejné výši“. Ubrání zbytné části státních zaměstnanců bude působit stejně, jako úbytek počtu důchodců posunem věku – rozpočtu odlehčí – stejné příjmy a nižší výdaje. A v mnoha případech odlehčí i „regulovaným“ lidem.

Zásluhovost nafukuje nákladnou byrokracii

Pokud dává někomu smysl konstruovat zásluhově důchody, proč nechce udělat totéž třeba se zásluhovým využíváním nadprůměrných zdravotních, policejních, soudních a jiných služeb státu za nadprůměrně placené daně? A naopak, pokud to neděláme a na služby policie či soudů máme všichni stejný nárok, pak by měl být stejný nárok i na služby státního zabezpečení ve stáří. Je škoda, že se rovný důchod nezavedl hned po pádu komunistického systému, kdy bylo naprosto zřejmé, že dávat vyšší důchod Jakešovi nebo aparátu StB, kteří lidem škodili, ale také stranicky organizovaným ředitelům komunistických státních firem, kteří jen plnili státní plán, než třeba traktoristům, sekretářkám nebo zemědělcům nedávalo žádný logický smysl. Dodnes mají někteří exponenti bývalého režimu vyšší důchod než některé jejich oběti a vinen je „zásluhový“ systém.

Hlavní výhodou rovného důchodu je však úspora nákladů – není třeba armáda zúřadováváčů, vzniká polštář navíc, ze kterého se dá snižovat deficit i zvýšit důchod nad dnešní průměr.

OPATŘENÍ Č. 6: Posouvání věku odchodu do důchodu. Díky předchozím reformám nemusí být tak drastické a nemusí být tak brzy a o tolik. Toto lze udělat až po předchozích změnách, které systém zjednoduší. A zejména až po poškrtání zbytných úřadů, agend, selektivních dotací pro vyvolené a podobně. Ty je třeba škrtat jako první, protože jsou parazitické, narušují aktivitu i konkurenci.

OPATŘENÍ Č. 7: Zvážit i posouvání věku na mladším konci populace. Pokud někdo bude argumentovat nepřípustností „dětské práce“, pak lze namítnout, že děti stejně pracují (ve škole i doma), jen se tomu tak politkorektně neříká. V podstatě je zaklínání se neexistencí dětské práce zase jen manipulací. Výdělečně pracovat (třeba jen trochu, chtějí-li) zvládnou i dětí mladší 16 let, i prací se člověk učí, zejména je-li navíc pestrá, střídá se a dospívající si vyzkouší práci za peníze na různých pracovištích, může to pro jejich vzdělání a rozvoj znamenat víc než sedět v lavicích a učit se látku, kterou bez praktického vyzkoušení do měsíce zapomenou. Možností je i zkrácení školní docházky na podstatné a vyhození nepodstatného balastu (je ho dost už na ZŠ). Při zefektivnění vzdělávání lze jistě získat rok navíc, o který lze pracovat dřív, což pomůže neposouvat věk odchodu do důchodu tak drasticky a/nebo nesnižovat tolik valorizace a/nebo nezvyšovat daně.

OPATŘENÍ Č. 8: Zvážit osekání sjednocené daně z příjmu odspodu vysokým nezdanitelným minimem a přesunout hlavní tíhu danění do spotřeby (DPH, spotřební daně apod.), daň z nemovitostí zvyšovat pouze tehdy, když bude osekána odspodu daň z příjmu. Přesun daní od příjmů do spotřeby umožní o něco méně danit domácí obyvatelstvo (pracující) a více danit zahraniční návštěvy. Ani peníze, které stát jakoby „ztratí“ na daní z příjmu, nezmizí pouze v soukromém sektoru, přitečou zčásti do rozpočtu jinými daněmi (tj. nižší výběr drobných příjmů, vyšší výběr např. DPH – posun systému nemá statické, ale dynamické dopady). Usnadnění nabízení čehokoliv bez daňové a další byrokracie v drobném bude zvyšovat celkové bohatství a schopnost utrácet víc peněz, zdaňovaných až při spotřebě.

OPATŘENÍ Č. 9: Příjmy zaměstnanců i OSVČ danit stejně jako korporace. Danit (i jako zdroj pro důchody) nejen zaměstnance a OSVČ, ale i korporace stejnou sazbou vyžaduje nejprve výše uvedené zjednodušení systému. Není důvod daňově zvýhodňovat korporace vůči jiným typům aktivity (vede to ke koncentraci vlastnictví s rizikem koncentrace politické moci). Pro důchody nemá smysl danit pouze jednotlivce, jako by „si“ spořili, když si nijak nespoří, pouze posílají peníze někomu jinému. Pokud si odmyslíme omezení na daň zvanou sociální pojištění (důchody mají stát na výběru všech daní), není pak důvod, aby někdo z těchto tří skupin byl daněn diskriminačně. Nejsou zde dvě skupiny subjektů – zaměstnanci vs OSVČ, ale tři. Všichni drobní by ve fázi příjmů do limitu dosažení nezdanitelného minima daněni být nemuseli odspodu vůbec (viz OPATŘENÍ 8) a co je nad drobným příjmem, by bylo daněno stejnou sazbou jako korporace. Pokud by nestačilo vyšší danění DPH (další zbytečně složitý a nákladný systém a možná by stálo za úvahu ho nahradit „americkou“ daní z obratu), mohly by se spotřební daně rozšířit na další položky. Danit lze i roboty a umělou inteligenci místo lidí.

(ALTERNATIVNÍ) OPATŘENÍ Č. 10: Zavést nepodmíněný příjem pro všechny, včetně produktivní populace, např. ve výši třetiny rovného starobního důchodu a dávat ho všem bez podmínek a bez byrokracie, otázek, žádostí, zpracovávání. Úspora na byrokracii by byla obrovská, musely by se pro jeho financování zrušit úplně všechny ostatní sociální dávky a selektivní dotace a motivace pracovat by se zvýšila i tam, kde dnes není.

OPATŘENÍ Č: 11: Hlavně: Maximálně deregulovat veškeré nabízené legální aktivity a zastavit inflaci. Ekonomie strany nabídky. Aby valorizace být vůbec nemusely, je třeba zastavit inflaci, což ve slušné společnosti s volným trhem jde. Klíčové je také odbyrokratizovat jakoukoliv práci, deregulovat od tisíců pokřivujících předpisů a maximálně usnadnit, aby kdokoliv mohl nabízet své služby či výrobky, které umí. Příklad: šikovná paní na vesnici peče buchty a prodává je přes okénko bez povolení, v malém bez daně (daně jsou už v nakoupených surovinách), bez regulací, bez většiny kontrol. Jediná regulace: odpovědnost za kvalitu a deklarace, co do buchet dává. Žádná kontrola stejně nezjistí, jestli do buchty nedala podřadné ovoce, teprve návrat konkurenčního prostředí (mnoho nabízejících) způsobí, že žádná nebude chtít přijít o dobrou pověst a ztratit zákazníky. Příjem z takové činnosti, i zcela nezdaněný ve fázi příjmu, se projeví na výběru jiných daní z obratu, spotřebních daní apod. Je třeba nakopnout nabídkovou stranu ekonomiky, tudy vede cesta k prosperitě, nikoliv tiskem peněz. Samozřejmostí by měl být návrat k volnému trhu, tedy zrušení boje s uhlíkem, dusíkem, jádrem a umělé zdražování elektřiny nebo předepisování likvidačních povinností pro vozidla, domy a lidi. Místo centrálního plánovacího mozku lidstva máme každý ten svůj, ve svobodné společnosti klíčový. Bez svobody není prosperity.

KAREL MACHALA