Izrael: Autentický názor ultrapravicového aktivisty

První jmenovaný je ministrem národní bezpečnosti, druhý šéfem resortu financí a současně druhým ministrem na ministerstvu obrany, kde má v kompetenci civilní záležitosti na Teritoriích, konkrétně v Judeji a Samaří. Oba jsou dle mediálního obrazu ultrapravicoví extremisté. Nabízí se otázka, zda napravo od jejich pozice je prostor pro ještě radikálnější politiku, byť ne nutně na úrovni exekutivy. Odpověď zní ano. Jak jsme se mohli v těchto dnech přesvědčit, jejím hlasatelem je jeden z nejznámějších špionů pracujících kdysi pro Izrael – Jonathan Pollard.

Jen telegraficky: v roce 1987 byl J. Pollard v USA odsouzen na doživotí, v roce 2015 předčasně propuštěn s podmínkou pět let neopustit zemi a po uplynutí této doby se přestěhoval do Izraele (2020).

Plán 82 %

3. září 2025 představil ministr Smotrič svůj plán týkající se Judeje a Samaří. Izrael by anektoval 82 procent tohoto teritoria, zatímco na zbývajících 18 procentech by byla zachována Palestinská autonomie zahrnující oblasti Ramalláhu, Dženínu, Tulkarmu, Nábulusu, Jericha a Hebronu. S tímto plánem, který většina světa vnímá jako extremistický a nepřijatelný, ovšem zásadně nesouhlasí J. Pollard. Zde dodejme, že v opačném gardu je ještě extremističtejší plán patřící do modelu dvoustátního řešení. Arabům by připadlo 100 procent Judeje a Samaří a k tomu východní Jeruzalém (a samozřejmě Pásmo Gazy), zatímco pro Židy by v Judeji a Samaří zbylo nula procent teritoria čili varianta Judenfrei známá už z nacistické éry. Na případnou námitku, že Židé už svůj stát mají, uvnitř zelené linie (hranice Izraele z let 1949-1967), lze odpovědět, že palestinští Arabové rovněž – po skončení první arabsko-izraelské války 1948/1949 se jím stala transjordánská monarchie, která se připojením Judeje a Samaří proměnila na Jordánsko. V současném Jordánsku je nejméně 50 procent populace palestinského původu, v hlavním městě Ammánu je to dokonce přes 80 procent. Že přišli palestinští Arabové (= Jordánci) v roce 1967 o Judeu a Samaří (v jejich terminologii Západní břeh)? Ano, v důsledku prohrané války. Stejně jako Němci přišli o svá území na východě po porážce v druhé světové válce. V jejich případě to schvalujeme, v případě poražených Jordánců ne? Zvláštní dvojí metr.

Pollardova kritika

Ale zpět ke Smotričovu plánu. A vlastně k J. Pollardovi. Exšpion se po přestěhování do Izrael přimkl ke krajní pravici a jak se ukazuje, je ultrapravicovější než ultrapravicový B. Smotrič. V názorové rubrice novin The Jerusalem Post publikoval 11. září článek „Why Smotrich’s 82% sovereignty plan over the West Bank is not enough“, v němž vysvětluje, proč plán ministra Smotriče na 82procentní suverenitu považuje za naprosto nedostatečný. Vychází z toho, že pokud nebudou všichni Arabové z území Judeje a Samaří vysídleni, podle jeho představy „třeba do Sýrie“, budou stále představovat pro izraelské Židy hrozbu.

J. Pollard píše, že když poprvé zaznamenal neskutečně pozitivní reakci národně-náboženské komunity na Smotričů „plán 82 %“ (tak ho můžeme pracovně označit), připomnělo mu to přísloví, že hladovému i suchá kůrka připadá jako hostina. A nešetří kritikou: „Tento plán je jedním slovem katastrofa.“ Fakt, že byl s takovým nadšením přivítán většinou národně-náboženského tábora ovšem J. Pollarda nepřekvapil: „Tito lidé jsou zjevně unaveni z boje za získání 100 procent území, které nám, židovskému lidu, výhradně odkázal Bůh a dávají přednost polovičatému plánu, což ale pouze oddálí den, kdy budeme konečně moci vyhlásit úplné osvobození Judeje, Samaří a Gazy.“ Autor dále uvádí, že podle jeho soudu nekritické přijetí „plánu 82 %“ svědčí o naprostém úpadku nejen samotného osadnického hnutí, ale také jeho reprezentantů v Knesetu. Z bezpečnostního hlediska znamená tato koncepce jasné a bezprostřední hrožení jak pro Židy žijící v Judeji a Samaří, tak pro ty, kdo žijí v hranicích Izraele z doby před červnem 1967. Podle Pollarda si lidé neuvědomují, že zfanatizovaní Arabové žijící na oněch zbývajících 18 procentech Judeje a Samaří břehu budou tím, že OSN uzná palestinský stát, motivováni, aby zvýšili svou vražednou aktivitu. Vzhledem k tomu, že je téměř nemožné tyto arabské enklávy hermeticky uzavřít, bude tlak na izraelské lidské i materiální zdroje enormní.

Odsuzující tón v Pollardově textu pokračuje. Podle něj zastánci „plánu 82 %“ nejsou s to přesně říci, co se po realizaci tohoto modelu stane s Palestinskou autonomií (PA). „Přistoupíme k odzbrojení palestinských bezpečnostních a zpravodajských složek?“ ptá se a pokračuje: „Budeme tolerovat jejich systém »plateb za vraždění« a jejich podněcování k vraždění? A co ministři PA, kteří dohlíželi na vznik jejich teroristického státu? Umožníme jim pokračovat v jejich činnosti, aniž bychom je buď cíleně likvidovali, nebo posílali na doživotní do žaláře?“ J. Pollard je přesvědčen, že dokud nebudou všichni Arabové z Judeje a Samaří vysídleni, podle jeho míněné třeba do Sýrie, zůstanou pro izraelský židovský lid trvalou hrozbou. Přičemž žádnou roli nebude hrát, kolika Arabům bude dovoleno v Izraeli pracovat, s čímž on zásadně nesouhlasí. Tvrdí: „Jejich náboženstvím motivovaná touha nás vyhladit se nakonec projeví v bodných útocích nebo útocích střelnými zbraněmi či bombových akcích, ať už na Teritoriích (Judea a Samaří), nebo v samotném Izraeli. Tento protižidovský vražedný pud vůči Židům mají v krvi a my nedisponuje ničím, čím bychom toto zlo mohli odstranit - kromě toho, že je vyloučíme z naší společnosti, ovšem ne formou podpory »dobrovolné emigrace«, ale naložením na nákladní vozy a vyvezením do Sýrie.“ Autor s roztrpčením podotýká, že takovouto politiku (nucené vysídlení Arabů, nikoli dobrovolnou emigraci) si B. Smotrič a Hnutí za suverenitu nedovedou ani představit, natož aby byli schopni ji realizovat.

J. Pollard svůj článek uzavírá: „Nejsem ochoten čekat, až si zastánci »plánu 82 %« uvědomí, že jejich představa palestinských »bantustanů« nebude fungovat. Ani nechci, aby naše armáda pokračovala v marných sisyfovských operacích typu »sečení stále rostoucí trávy«, zatímco každý den se v mešitách rozesetých po Západním břehu rekrutují noví teroristé. Chci, aby tento šílený stav skončil hned, a to vysídlením každého Araba z Teritorií (Judea, Samaří, Gaza). Jisté je, že svět bude povykovat kvůli domnělé »nespravedlnosti« našeho konání, ale my se nebudeme bát cestovat z Hebronu do Šila, nastoupit v Ramotu do autobusu nebo ve Sderotu ukládat děti ke spánku, aniž bychom se strachovali, jestli stihnou včas doběhnout do krytu.“

Volně podle webů The Jerusalem Post a Times of Israel:

https://www.jpost.com/opinion/article-867068

https://www.timesofisrael.com/smotrich-proposes-annexing-82-of-west-bank-in-bid-to-prevent-palestinian-state/?utm_source=chatgpt.com

●

Slovo autora blogu. Zařazením kontroverzního článku J. Pollarda jsem sledoval několik cílů. Chci ukázat, jak vypadá skutečně ultrapravicový politický názor. Jeho nositelem není ministr Smotrič, ale J. Pollard. Ačkoli s podstatnou částí Pollardových závěrů nesouhlasím, domnívám se, že v zájmu všeobecného přehledu je užitečné jeho postoje znát. Nehledě k tomu, že v tom podstatném má pravdu, totiž v tom, že palestinští Arabové – ne všichni, ale ti, kdo se nechali ovlivnit protiizraelskou nenávistnou propagandou – představují pro mírové soužití skutečnou hrozbu. Pokud jde o vysídlení Arabů z Judeje, Samaří a Pásma Gazy, nikoli dobrovolné, ale vynucené, nepovažuji to za realizovatelné. Řešením je kompromisní dohoda. To by ale bylo téma pro samostatný článek.