Byla chyba uspořádat v roce 2006 volby do Legislativní rady Palestinské autonomie?

Já si naopak myslím, že chybou nebylo volby uspořádat, ale že chyby se dopustili voliči v autonomii tím, komu v nich svými hlasy umožnili zvítězit. Má se všeobecně za to, že tehdejší hlasování bylo svobodné – Arabové v autonomii se tedy svobodně rozhodli postavit do svého čela teroristy, jejich bodem č. 1 v programu byla genocida: likvidace Izraele. Je to jasný důkaz, že palestinskoarabská společnost je fakticky a myšlenkově prorostlá terorismem a nenávistí vůči Izraeli a že skrytě či otevřeně odmítá jeho existenci. To je starý blízkovýchodní problém a prapříčina všech tamních konfliktů už od doby počátků britského mandátu Společnosti národů v Palestině.

Představa B. Rudolfa (vyjádřená v jeho reakci na můj článek „K volbám do Legislativní rady Palestinské autonomie v lednu 2006“ z 9. listopadu), že „měla vzniknout rozumná ústava, která by extremistická hnutí vůbec nepustila k volbám“ zní na první poslech smysluplně. S ohledem na realitu je to ale jen důkaz nebetyčně naivního úsudku. Co by asi v Palestině nastalo, kdyby Hamás nebyl připuštěn k volbám (a měl zájem, což je důležitý aspekt věci)? Totéž, co později po volbách v Pásmu Gazy – krvavá řež, občanská válka. Teroristy neradno podceňovat. Nelze na ně uplatnit standardní měřítka fungování civilizované společnosti.

Co by se asi dělo v Německu za Výmarské republiky, kdyby k volbám vypsaným na 31. července 1932 nebyla připuštěna NSDAP? Vypukl by teror organizovaný jejími ozbrojenými složkami (tehdy především SA). Je představitelné, že by - hypoteticky - nebyla u nás připuštěna k volbám v květnu 1946 KSČ s poukazem na to, že její účinkování v politickém systému povede ke čtyřicetileté ztrátě demokracie a nastolení rudé diktatury?

Bylo chybou jednostranné stažení Izraele z Pásma Gazy? Nikoli. Následky tohoto politického rozhodnutí, jakož i děsivé důsledky voleb v autonomii z ledna 2006, jsou důkazem toho, že o žádném palestinském státě v dnešní představě velké části světa nemůže být ani řeči. Vývoj po podepsání Dohod z Oslo – vznik autonomie, odmítnutí velkorysých izraelských kompromisních návrhů, druhá intifáda, následná neochota Abbásova režimu zcela se vzdát terorismu (finanční podpora „mučedníků“ = vrahů a jejich rodin), výsledek voleb 2006, opakované raketové agrese proti Izraeli a tak podobně – ukázal, že palestinští Arabové se svými lídry nejsou mentálně připraveni zvládnout civilizovaným způsobem, tj. bez teroru, ani vlastní národní samosprávu, natož plnohodnotný samostatný stát v jakékoli podobě. Jediné, o co jim jde, je teritoriální maximalismus: 100 procent Pásma Gazy (zde říkám OK), ale také 100 procent Předjordánska včetně (východního?) Jeruzaléma. Nenechme se mýlit, celé Předjordánsko bez izraelské bezpečnostní kontroly by se stalo nástupištěm pro budoucí realizaci jejich expanzionistického plánu, získat celou bývalou mandátní Palestinu pro sebe. To je samo o sobě mimo realitu; mimo realitu ale nejsou aktivity, které by toto úsilí provázely. To, čeho jsme byli svědky v Pásmu Gazy - vznik teroristické entity -, přeneslo by se na území Předjordánska, ovšem pro Izraelce s daleko fatálnějšími následky. Dříve či později bychom byli svědky pokusu o novou podobu „15. května 1948“ (agrese Arabů proti židovskému státu). Ne, to nejsou nějaké vlhké sny „aktivistického grafomana“ zde na blogu. Pokud bychom mohli nahlédnout do hlav palestinskoarabských pohlavárů, ve většině případů bychom tam našli právě takového uvažování.

Čili: vytvoření palestinského státu není cestou k blízkovýchodnímu míru, ale k další regionální válce. Jaká je tedy alternativa? O tom třeba zase někdy příště.