Ideologie woke progresivismu a krize evropské civilizace

Vážené dámy, vážení pánové,

v prvé řadě děkuji za pozvání Společnosti pro obranu svobody projevu. Rád bych dnes prezentoval svůj úhel pohledu jako politolog, nikoliv jako zastánce ideového proudu či politický aktivista. Politologie totiž nemá být služkou ideologie, ani stranit vládě nebo opozici.

Protože se zabývám vývojem politických stran, budu mluvit o novém sporu mezi woke progresivismem a národním konzervatismem. A protože mám omezený čas, vedle konzervatismu se primárně soustředím na ideologii woke progresivismu, a to nikoli v umírněné, ale v krajní až extrémní poloze. Řeč bude o sociálním inženýrství, které převrací lidské vztahy na úrovni individuálních zemí, evropské civilizace i světa.

1. Dějiny bez alternativ

První zlom ve směru k radikální variantě progresivismu nastal v roce 2015. Tehdy německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že není alternativa k masové migraci do Evropy. Druhý zlom nastal v letech 2020-22 během pandemie, kdy se tvrdilo, že není alternativa k tvrdým čínským uzávěrám a k vyloučení třetiny neočkované populace z české společnosti. Údajně ani dnes není alternativa k radikální zelené politice Green Deal. Obdobně se razí ideologie multipohlaví a transgenderu. A po třech letech ničivé ruské agrese a ústupu ukrajinské armády se ještě před několika týdny tvrdilo, že válka má jen vojenské, a nikoliv diplomatické řešení.

Jaké jsou ale dopady takového dějinného vývoje bez alternativ? Odpověď zní: katastrofální. Výsledkem extrémní migrace je rekordní kriminalita, teroristické útoky a městské no-go zóny. Výsledkem radikální zelené politiky jsou drahé energie, deindustrializace, oslabení vojenského průmyslu i znečištění převáděním výroby do chudších částí světa. Výsledkem mnohopohlavní a transgenderové politiky jsou kulturní střety a narušení zdraví dospívajících.

Navíc politika bez alternativ plodí rozkol demokracií. Názoroví oponenti jsou očerňováni jako nepřátelé. Bezpečnostní složky je řadí mezi radikály a extremisty. Většinová média vůči nim uplatňují hybridní cenzuru, když nepohodlné názory nezakazují, ale vytěsňují a zamlčují. Kriticky smýšlející jsou terčem nálepkování, jež nemá obdoby v polistopadovém vývoji. Jsou označováni za rasisty, xenofoby, islamofoby, transfoby, dezinformátory, dezoláty, antivaxery, populisty, krajní pravičáky, ultras, extremisty, svině, zombíky, fašouny, chcimíry a putinovce...

2. Světový multikulturní socialismus

Položme si dvě otázky. Zaprvé, čím si lze vysvětlit novou víru v lineární nevyhnutelný vývoj? A zadruhé, odkud se bere ta potřeba vyhledávat nepřátele, nálepkovat je a ostouzet?

Odpovědi vyplývají z povahy krajního woke progresivismu. Z pohledu ideálního modelu jde o nové politické náboženství 21. století, o novou bojovnou ideologii, o novou utopii a velký skok. Cílem progresivní revoluce je přetvoření člověka v globálního univerzálního občana, a tudíž budování harmonické planetární společnosti. Cílem je světový multikulturní socialismus zbavený všech rozporů, rozdílů, hranic, nečistot i domnělých nepřátel. Cílem je světové či evropské společenství, které je bezrasové, bezvěrecké, beznárodní, bezpohlavní, bezemisní a bez nepřátel. Směřujeme k jakési nadpozemské společnosti někde na Marsu, k vesmírnému melting potu, kde jsou si všichni rovni, jsou bratry a sestrami, soudruhy a soudružkami.

A tak tu namísto vědeckého marxismu-leninismu máme další neomylný scientismus-moralismus. Další mravně nadřazenou ideologii o zákonitém vědeckém pokroku. A další vedoucí úlohu pokrokářů ve společnosti. Opět je okouzluje pocit, že, slovy Milana Kundery, „vyskočili na hřbet dějin“, které dirigují a tvoří. Znovu ožívají mládežnické úderky v podobě fact-checkingových spolků, jež odhalují vnitřní nepřátele. Ideovým nástrojem jim je teorie o dezinformacích jako teorie o třídním boji pro 21. století. Aktivistická média zase vychovávají, kárají, démonizují a filtrují nepohodlné názory.

3. Evropa – poslední místo experimentu

Po nástupu Trumpa v USA se Evropa stává posledním jevištěm velkého sociálního experimentu. Budování všelidského babylonu rozpouští národní a evropskou identitu. Vyvrací tisícileté kořeny společenství na evropském teritoriu. Ovšem nedochází k pouhé neutrální bezhodnotové mcdonaldizaci. Vše směřuje k tomu, že vitálnější část migrantů, oddaná svému radikálnímu náboženství, si podrobí evropské starousedlíky. Je zde oprávněná obava, že Evropě hrozí balkanizace či libanonizace nebo dokonce transformace v Eurabii, jak jí předvídal ve svém románu Michel Houellebecq.

Stačí si přečíst o dopadech extrémní migrace v západní a severní Evropě. Německo v roce 2023 zažilo podle oficiálních statistik díky migraci rekordní kriminalitu. Počet útoků nožem stoupnul na téměř 9 tisíc ročně, tedy na 24 za jediný den. Na policisty směřuje 300 útoků denně. V červenci 2024 uskutečnila policie rozsáhlou razii proti mešitám v osmi spolkových zemích kvůli propagaci islamismu. Podle agentury INSA 71 % Němců považuje migraci ze silně muslimských zemí za vysoké bezpečnostní riziko. Města zavedla kvůli bezpečí žen příspěvek na taxi v pozdních večerních hodinách. A tak bychom mohli pokračovat jednou zemí za druhou.

Jestliže Putin a Lukašenko útočí na Evropu tím, že vysílají tisíce uprchlíků jako zbraň přes hranice do Polska, Pobaltí a Finska, pak Merkelová svou vítací migrační politikou zahájila válku proti vlastní evropské civilizaci v násobně větším měřítku. A ta válka dosud trvá. Je nepochopitelné, že evropské progresivní elity nevyslyšely četná varování. Už v roce 2001 přední expert na extremismus Giovanni Sartori napsal: „jakmile určitá komunita z třetího světa dosáhne kritického početního stavu, začne se dožadovat práv na vlastní kulturní a náboženskou identitu a své domnělé utlačovatele (starousedlíky) nakonec vezme útokem.“

4. Světová politika triumfalismu

Zatím byla řeč pouze o rozkladné progresivní politice uvnitř západních demokracií. Ale jak se to má se světovou čili zahraniční politikou? Západ po pádu komunismu v letech 1989-91 uvíznul v triumfalismu. Tehdy byla slova Francise Fukuyamy o vítězství liberální demokracie a konci dějin interpretována jako konečné planetární vítězství Západu. Spojené státy se staly světovým hegemonem ve spojenectví s Evropou.

V té době Západ přehlédl, nebo nechtěl vidět, že na troskách komunismu vzniká nové světové uspořádání. Zcela tak vytěsnil koncept Samuela Huntingtona o střetu civilizací. S rozpadem komunismu se totiž otevřel prostor původně potlačeným silám. Namísto ideologického střetu demokracie a komunismu, tedy dělení světa na dva nepřátelské tábory, se v plné síle vyjevily národní a náboženské kořeny dílčích zemí a civilizací. Začala éra střetu kulturně definovaných civilizací a přechod k multipolárnímu světu.

Západ ale zamrznul v ideologickém narativu svatého boje dobra proti zlu a zahájil vývoz demokracie do celého světa. Vývoz demokracie měl popohnat dějiny ke konečnému vítězství. Stal se však opak, došlo k „přepálení dějin“. Americký ekonom Jeffrey Sachs zmínil takzvané humanitární bombardování Srbska v roce 1999, poté vojenské zásahy v Afghánistánu, Iráku a Libyi. Rozšiřování vojenské organizace NATO se nemělo zastavit ve střední Evropě a Pobaltí, ale pokračovat dál do Gruzie a na Ukrajinu čili k hranicím Ruska. A tento tlak na ruskou civilizaci vyvolal protitlak a posílil v ní slavjanofily na úkor zapadniků.

Krajní progresivismus posvětil jak triumfální zahraniční postup, tak i sebeničivé vnitřní politiky, jež Západ oslabily demograficky, kulturně, ekonomicky a vojensky. A Putin té vnitřní slabosti Západu využil, když zahájil invazi na Ukrajinu v únoru 2022. Bylo to v období chřadnoucí Bidenovy administrativy, slabých vlád v Německu, Francii a Spojeném království a rozbujelé byrokracie Evropské unie.

5. Komu zůstane Černý Petr

Ničím nelze omluvit ruskou agresi a okupaci východní Ukrajiny. Nicméně při hledání řešení geopolitického konfliktu je třeba vzít v úvahu, že Putin není ani komunista ani fašista. Je to politik, který má ve svém pokoji obraz cara Alexandra III. A tak Putin v roli nového cara prosazuje velmocenské zájmy ruské civilizace, opírající se o její tisíciletou historii, kulturní hodnoty, náboženství pravoslavné církve a národní výjimečnost. Obdobně se chová čínská, indická a částečně islámská civilizace.

Podobně se začíná chovat Trump s hnutím MAGA, Make America Great Again, když vyhlašuje nový zlatý věk Ameriky a připravuje oslavy 250. výročí nezávislosti. V případě Trumpa nejde o pouhou kontrarevoluci ve smyslu návratu do původního přirozeného stavu tradičních vztahů, hodnot, zájmů a bezpečí, ale současně o civilizační optimismus ve smyslu nastartování nového začátku v podobě revitalizace energetiky, reindustrializace, rozvoje nových technologií a dobytí Marsu.

USA primárně usilují o návrat ke kulturním kořenům, o obnovu ekonomické a vojenské síly v rámci koncertu světových civilizací. Přitom ustupují z pozice světového hegemona čili vracejí se ke svým regionálním kořenům, aby uspěly v soupeření s Čínou v oblasti Tichomoří. Jako velmoc usilují o sféru vlivu ve svém blízkém okolí. Nelze přitom souhlasit se slovními ataky zvláště na Kanadu a dánské Grónsko.

Zda Trump naplní své velké cíle a v jaké míře, ukáže až praxe následujících let. Zatím víme, že za prvních 100 dnů zastavil ilegální migraci, radikální zelenou politiku, trans ideologii a dotace politickým nevládním organizacím. Zahájil debyrokratizaci federálních úřadů.

Progresivní Evropa tomu všemu nerozumí, cítí se zrazena Spojenými státy. Je slábnoucí a osamocená. Hroutí se jí myšlenkový svět. Dvoupólový svět dobra a zla se jí rozpadl do mozaiky pestrobarevných a nevyzpytatelných civilizací. A tak vzývá starý dobrý černobílý svět konce 20. století. Evropa by se ráda opět chtěla vést jako spolujezdec USA ve formuli jedna. Ta doba se však nevrátí. Progresivní elity se za to zlobí a označují Trumpa za Putina.

Černý Petr v soutěži světových civilizací může zůstat v rukou evropských zemí – pokud neprovedou odluku krajního progresivismu jako politického náboženství od státu. To znamená, pokud rezignují na své křesťanské hodnoty, tradiční rodinu, národní kořeny, evropskou sounáležitost a pluralitní demokracii. A hlavně pokud ihned nezruší seberozkladné politiky. Pokud nepřestanou vyhlašovat protipožární zdi vůči kritické části občanské společnosti. V neposlední řadě, pokud nereformují byrokratický projekt budování evropského superstátu seshora. Stabilní demokratickou Evropu lze stavět pouze zezdola, na základě národních identit a suverénních států, tedy na dobrovolné mezivládní spolupráci – v duchu konceptu „Evropy vlastí“ francouzského prezidenta Charlese de Gaulla.

6. Krajní progresivismus a neliberální demokracie

V závěru uveďme toto: Ve 21. století woke progresivismus ve své krajní neliberální verzi představuje slepou uličku vývoje, neboť parazituje na demokracii a ohrožuje evropskou civilizaci, tedy její bezpečí, svobodu a vládu zákona. Největší paradox a zmatení pojmů spočívá v tom, že ti, kdo se zmocnili a unesli značku liberální demokracie, ji zaměnili za krajně levicovou ideologii.

V roce 2025 je krajní progresivismus ve světě na ústupu. Nejdříve zkolaboval ve své americké kolébce. Evropa zažívá fázové zpoždění, nachází se na křižovatce. Progresivní establishment se drží politické moci, dotačního klientelismu a statusu mravokárců a pravověrců. Čím více kolabují jeho politiky, tím více hledá zástupné viníky. Přitvrzuje proto teorii o zostřování třídního boje pro 21. století už nikoli proti buržoazii a kulakům, ale proti dezinformátorům, sviním a zombíkům. Je ochoten jít i za hranu demokracie, tedy kriminalizovat a zakazovat opoziční strany a jejich lídry či dokonce rušit volby. Děje se tak v Rumunsku, Francii a Německu. Krajní progresivismus tím atakuje rozhraní demokracie a autoritářství, sklouzává do pásma neliberálních demokracií.

Bude Česko další zemí v pořadí? Blíží se volby do Sněmovny a jsou tu varovné signály. Lídři opozice jsou buď trestně stíháni, nebo obviňováni z hajlování či příchylnosti k íránským ajatolláhům. Kartel či patronážní síť vlivných médií, politiků, bezpečnostních služeb a politických nevládních organizací má potenciál působit jako „deep state“ či slovy Václava Bělohradského jako „deep establishment“, a konat nátlak na soudy s cílem zmařit střídání moci. Je tak aktuální mobilizovat občanskou společnost v zájmu zajištění fair play voleb a odolnosti demokracie.

7. Kam kráčí český konzervatismus

Jak bylo řečeno v úvodu, politologie nemá být služkou ideologie či politických sil, a tedy nemůže jedny kritizovat a druhé chválit. Proto stručně na adresu konzervatismu uveďme následující. Je zřejmé, že také v Česku je politické kyvadlo v pohybu od progresivismu ke konzervatismu. Je tak důležité klást si otázky: Je český konzervatismus schopen se poučit a neopakovat chyby krajního progresivismu? Může se obejít bez další utopické vize spjaté s netolerancí, autoritářstvím a pomstychtivostí? A je schopen vést dialog uvnitř i vně konzervatismu a nalézat umírněné programové minimum čili upozadit krajní hlasy?

Největší obava spočívá v tom, aby krajní progresivismus nebyl vystřídán krajním konzervatismem, aby woke progresivismus nebyl přebit woke konzervatismem. Z konzervativního prostředí totiž znějí mimo jiné hlasy, jež volají po novém režimu, ať již ve smyslu přechodu k poloprezidencialismu nebo k častému používání celostátních referend. Zaprvé, dnešní francouzský menšinový poloprezidencialismus je v krizi a sám potřebuje seřídit. Zadruhé, zavádění častých celostátních referend má potenciál společnost ještě více štěpit a chaotizovat. V neposlední řadě český konzervatismus by měl vycházet z českých reálií, a nebýt prostou kopií trumpismu.

A tak před těmi, kteří budou uskutečňovat změny, leží velká odpovědnost. Otázka je, zda jsou dnes připraveni předložit a uskutečnit důvěryhodný konzervativní program a zda jsou připraveni na každodenní mravenčí práci. Jestliže se nepodaří návrat k ideové uměřenosti a racionalitě, tedy obnovit pluralitní demokracii a stabilitu evropské civilizace, pak nás čeká další zklamání.

Poslední věty jsou určené nejen organizátorům dnešního setkání ze Společnosti pro obranu svobody projevu. Když může existovat mezináboženský dialog, což tak příště uspořádat dialog mezi zastánci progresivismu a konzervatismu? Nepotřebujeme totiž kopat další příkopy či stavět protipožární zdi. Naopak potřebujeme demilitarizovat myšlení, morálku a vědu. A právě dialog je cesta ke smíření a hledání řešení současných problémů a konfliktů.

Zdroje:

Bělohradský, Václav. 3. 5. 2025. „Evropský deep establishment místo režimu.“ Zdroj: https://www.echo24.cz/a/H9uyh/tydenik-echo-vaclav-belohradsky-poznamky-k-rozhovoru-s-georgem-simionem

Duhan, Andrej. 7. 2. 2025. „Trump nastupuje: konzervativní revoluce začala.“ Zdroj: https://www.echo24.cz/a/H45gY/uhel-pohledu-komentar-andrej-duhan-trump-nastupuje-konzervativni-revoluce-zacala

Echo24. 2. 5. 2025. „VIDEO: Putin ukázal svůj osobní byt v Kremlu. Novináři nalil kefír.“ Zdroj: https://www.echo24.cz/a/HZsXE/zpravy-svet-putin-ukazal-svuj-byt-v-kremlu

Fukuyama, Francis. 2002. Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka Publishers.

Huntington, Samuel P. 2001. Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Praha: Rybka Publishers.

Kaiser, Daniel. 28. 6. 2024. „Hrozí jaderná zkáza. Přestaňme se chovat jako děti. Jeffrey Sachs o Ukrajině, Rusku a USA.“ Zdroj: https://www.echo24.cz/a/HGTEP/tydenik-echo-rozhovor-jeffrey-sachs-hrozi-jaderna-zkaza-prestanme-se-chovat-jako-deti

Kechlibar, Marian. 6. 5. 2025. „Hluboký a mělký stát.“ Zdroj: https://www.echo24.cz/a/H6B5K/komentar-kechlibar-hluboky-a-melky-stat-turecko-cesko-babis

Plesník, Vladimír. 6. 3. 2024. „Frankfurt nasvítí ramadán. Signál ve prospěch života muslimů, vysvětlilo vedení města.“ Zdroj: https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-frankfurt-nasviti-ramadan-signal-ve-prospech-zivota-muslimu-vysvetlilo-vedeni-vyzdobu-mesta-40463026

PrahaIN.cz. 3. 5. 2025. „Politolog při hodnocení vlády ztratil zábrany i odborný slovník.“ (Rozhovor s Alexandrem Tomským.) Zdroj: https://www.prahain.cz/politika/politolog-pri-hodnoceni-vlady-ztratil-zabrany-i-odborny-slovnik-22980.html

Sartori, Giovanni. 2005. Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Esej o multietnické společnosti. Praha: Dokořán.

Švamberk, Alex. 12. 5. 2024. „V Hamburku znovu žádalo přes dva tisíce islamistů vznik chalífátu.“ Zdroj: https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-v-hamburku-znovu-zadalo-pres-dva-tisice-islamistu-vznik-chalifatu-40471378

Zadražilová, Jitka. 10. 4. 2024. „Drogy, loupeže, útoky nožem. V Německu explodoval počet násilných činů u mladých cizinců.“ Zdroj: https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-drogy-loupeze-utoky-nozem-v-nemecku-explodoval-pocet-nasilnych-cinu-u-mladych-cizincu-40467185

Zadražilová, Jitka. 13. 5. 2024. „Německá města se bojí o bezpečnost žen. V noci jim přispějí na taxi.“ Zdroj: https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-nemecka-mesta-zavadi-pro-zeny-prispevek-na-nocni-taxi-boji-se-o-jejich-bezpeci-40471454

Zadražilová, Jitka. 8. 7. 2024. „Do Německa už se nevrátím, není po migraci bezpečné, říká fotbalista Toni Kroos.“ Zdroj: https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-do-nemecka-uz-se-nevratim-neni-po-migraci-bezpecne-rika-fotbalista-toni-kroos-40479317, https://www.dailymail.co.uk/news/article-13612129

Zadražilová, Jitka. 24. 7. 2024. „V Německu spustili rozsáhlou razii proti mešitám.“ Zdroj: https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-v-nemecku-spustili-rozsahlou-razii-proti-mesitam-40481443