O co půjde ve volbách 2025?

Sněmovní volby v letošním říjnu představují zlom. V průmyslové společnosti 20. století dominoval ekonomický spor, který rozdělil politiku na levici a pravici. V první čtvrtině 21. století však převládl ostrý kulturní a identitární konflikt mezi kosmopolitním progresivismem a národním konzervatismem. Je to výsledek dvou jevů – evropské regionalizace a globalizace, jež ukrajují stále více ze suverenity států a národních identit. V Evropě o tom svědčí nejnovější parlamentní a prezidentské volby.

Nový rozpor je nadřazen levopravému dělení. Rozlišujeme proto progresivistickou levici i pravici a zároveň konzervativní pravici i levici. Jistým vzorem je Slovensko. Hlavní vládní strana „SMĚR – sociální demokracie“ zastupuje levicový konzervatismus, zatímco největší opoziční strana „Progresivní Slovensko“ hájí středopravé pokrokářství. V Česku je takové členění více fragmentované. Původně vládní pětikoalice patří víceméně do progresivního spektra, zatímco do konzervativního spadá většina opozice.

1. Kam kráčí woke progresivismus

Začněme „woke progresivismem“, který vyvolal konzervativní protireakci. Z překladu „bdělé“ či „uvědomělé pokrokářství“ vyplývá, že Evropu a Česko obchází další levicová utopie. Další sociální inženýrství, jež slibuje planetární pokrok a vítězství dobra nad zlem. Už se nelikvidují celé sociální třídy v podobě tzv. buržoazie a kulaků, ale odstraňují biologické a duchovní rozdíly – rasové, národní, náboženské a genderové. Evropa se má stát multikulturním babylonem bez hranic. A pak prý zavládne absolutní rovnost, spravedlnost a bratrství.

Jde o další ideologii scientismu-moralismu, jež zahrnuje tyto rádoby pokrokové politiky: vítací migrační politiku, zelený Green Deal, trans ideologii a nadstátní evropskou centralizaci. Součástí je strategie boje proti vnitřním nepřátelům, nazvaná teorie o dezinformacích. Razí ji fact-checkingové spolky, bezpečnostní služby státu a politické neziskovky. Kriticky smýšlející lidé jsou bezprecedentně označováni za rasisty, islamofoby, transfoby, dezinformátory, dezoláty, populisty, krajní pravičáky, extremisty, svině, zombíky, fašouny…

2. Neliberální varianta progresivismu

Dnes je globální progresivismus na ústupu. Nejprve zkolaboval v USA. Svědčí o tom čtyři roky vládnutí mentálně neschopného prezidenta Joe Bidena. Evropa zažívá fázové zpoždění, nachází se na křižovatce. Progresivní establishment se drží politické moci, dotačního klientelismu a statusu mravokárců a pravověrců. Čím více kolabují jeho politiky, tím více hledá zástupné viníky. Přitvrzuje teorii o zostřování třídního boje pro 21. století, tedy proti tzv. dezinformátorům. Je ochoten jít i za hranu demokracie čili vylučovat opoziční lídry a rušit výsledky voleb. Děje se tak v Rumunsku, Francii a Německu. Krajní progresivismus atakuje rozhraní demokracie a autoritářství, sklouzává do pásma neliberálních demokracií.

Bude Česko další zemí v pořadí? Blíží se volby do Sněmovny a jsou tu varovné signály. Lídři opozice jsou buď trestně stíháni, nebo obviňováni z hajlování či příchylnosti k íránským ajatolláhům. Kartel vlivných médií, politiků, bezpečnostních služeb a politických nevládních organizací má potenciál působit jako „deep state“ či slovy Václava Bělohradského jako „deep establishment“ s cílem konat nátlak na soudy, a tak zmařit střídání moci. Je na občanské společnosti, aby se mobilizovala v zájmu fair play voleb a odolnosti demokracie.

3. Krajně levicový únos liberální demokracie

Největší paradox je, že progresivismus unesl značku liberální demokracie. Navenek se tváří liberálně, zatímco uvnitř je krajně levicový. Navenek působí demokraticky, avšak uvnitř je nesnášenlivý a autoritářský. Je příznačné, že pokrokáři kritizují část mladých voličů v Polsku, Francii a Německu, že prý straní národnímu konzervatismu. Ale co když mladí jednají právě „moderně proevropsky“, když nesouhlasí s erozí tradiční rodiny, národních hodnot a státní suverenity, když odmítají sebeničivou migrační a zelenou politiku?

Levicový únos liberální značky způsobuje, že dnes zaužívaný široký pojem národní konzervatismus zahrnuje nejen klasické konzervativce, ale i původní liberály. Není divu, že téměř polovina mluvčích na Konzervativním kempu, pořádaném v květnu Společností na obranu svobody projevu, se přihlásila ke standardní liberální demokracii.

4. Kam kráčí český konzervatismus

Národní konzervatismus je protireakcí vůči globálnímu progresivismu. Proti evropské centralizaci staví udržení státní a národní identity a zároveň mezivládní spolupráci v duchu konceptu „Evropy vlastí“. Proti bezbřehému přistěhovalectví posiluje identitu evropské civilizace, a to zákazem ilegální migrace, ochranou hranic a návratovou politikou. Proti Green Dealu prosazuje udržitelnou zelenou politiku. Místo trans ideologie žádá návrat ke dvěma pohlavím při respektu k menšinám. Požaduje obnovu názorové plurality čili stop nenávistné teorii o dezinformacích a praxi fact-checkingových spolků.

Také v Česku je politické kyvadlo v pohybu od progresivismu ke konzervatismu. Je proto důležité klást otázky: Je český konzervatismus schopen se poučit a neopakovat chyby krajního progresivismu? Může se vyhnout netoleranci, autoritářství a pomstychtivosti? A je schopen vést dialog uvnitř i vně konzervatismu a nalézat umírněnou programovou shodu a upozadit krajní hlasy?

5. Umírněný či krajní konzervatismus?

Je tu obava, aby krajní progresivismus nebyl nahrazen krajním konzervatismem, aby woke progresivismus nebyl přebit woke konzervatismem. Z tohoto prostředí totiž znějí hlasy, jež volají po novém režimu, ať již ve smyslu přechodu k poloprezidencialismu nebo k častému používání celostátních referend. Zaprvé, dnešní menšinový poloprezidencialismus ve Francii je v krizi a potřebuje seřídit. Zadruhé, zavádění častých celostátních referend má potenciál společnost více chaotizovat. A konečně český konzervatismus má vycházet z českých reálií, a nebýt prostou kopií trumpismu.

A tak před těmi, kteří budou uskutečňovat změny, leží velká odpovědnost. Otázka je, zda jsou dnes připraveni předložit a uskutečnit důvěryhodný program a zda jsou připraveni na každodenní mravenčí práci. Jestliže se nepodaří návrat k ideové uměřenosti a racionalitě, tedy obnovit pluralitní demokracii a stabilitu evropské civilizace, pak nás čeká další zklamání.

V článku byly použity pasáže z předchozího textu „Ideologie woke progresivismu a krize evropské civilizace“. Vyšlo v Mladé frontě Dnes 14. 6. 2025, s. 9 s názvem „O co půjde ve volbách 2025?“.