HLEDÁM DOBROVOLNÍKY (1)

Úvod bude trochu chaotický, ale nebojte, dál už to bude mít strukturu a řád. Projektový řád. Protože tady jde o projekt, tedy časově ohraničenou a ucelenou sada činností a procesů, jejímž cílem je změna něčeho konkrétního. A já hledám členy projektového týmu do projektu se SMART cílem.

Úvod

Nedávno mi jedna známá řekla, že myšlenkou lze ohnout vidličku a že už se jí to povedlo, ale teď nám to neukáže, nejde to kdykoliv. Haha. Já se snažím každý víkend myšlenkou zvednout ze zadku své děti, dokonce tu myšlenku vyslovím několikrát nahlas a nic. Dokonce, i když zavolám oběd, tak se můj věčně hladový syn nezvedne hned a musím to 3x zopakovat. V neděli večer jsem z toho úplně vyčerpaná, tak si nedovedu představit, co by se mnou udělalo ohnutí vidličky. Ne ne, to nejde.

No jo, ale co když na tom něco bude? Kdysi dávno jsem studovala matematickou indukci. Hlavní aplikaci jsme jako leniví studenti MMF UK našli na autobusové zastávce, kde jsme uplatňovali pravidlo: vejde-li se do autobusu N lidí, vejde se do něj i N+1 osob. Autobusy denně překonávaly limity naplnění.

Dobře tedy. Připusťme, že lze myslí ohýbat kovy, zvedat těžké předměty (to mi zase vyprávěl jiný známý, který se po tom zjištění stal převozníkem) apod.. Matematickou indukcí aplikovanou s lehkostí a bez zábran z toho vyplývá, že myšlenkou lze i jiné věci. A já teď potřebuji pohnout Zeměkoulí. A nemám čas se učit ohýbání vidliček. A ostatní metody nefungují.

Už dávno uznávám pravidlo, že „jestli se ti něco nelíbí, zkus to změnit“ a „jestli to změnit nejde, tak to přijmi“. Jenomže já to zkusila už různými způsoby a nejen já. A nejde to. Ale přijmout to nemůžu a nejsem sama. Vím, že je nás hodně a další přibývají. Ale to pravidlo vážně platí. Takže znovu. Když to nemůžu přijmout, musím to změnit. Co? Proč? Jak? Chce to plán.

Plánů, jsem už měla v životě hodně. Např., že vychovám děti, budu se z nich radovat, cestovat s nimi, za nimi, i bez nich, zpívat si, zahradničit, chodit do přírody atd. a v roce 2030 budu rentiér. A začne další úžasná fáze mého život, kde budu těžit ze svého předchozího snažení. Ale houby, houby zlatá rybko. Já nějak zapomněla v tom koloběhu každodenních starostí a povinností, že i ostatní mohou mít své plány, např. brouček Klausík. A že ty naše plány nemusí být v souladu. Dokonce, že on chce ten můj plán změnit.

Naštěstí se mi podařilo před lety uvědomit si, že běhám jak křeček v nějakém kolečku a každou překonanou překážku nahradí tři další. Tak jsem z toho kolečka vyskočila a přestala býti křečkem. A hle! TVL! SOS! Kde to jsem? Matrix !? 

Východiska plánu

Jsem v bažině a topím se. Nejen já, skoro všichni kolem. Dokonce i to kolo s křečky se potápí do bahna, jenom to ti křečci ještě nevidí, necítí ani ten smrad. Volám o pomoc. Křečci mě neslyší. Ti, co už vyskočili ven z kruhu sice ano, někteří se snaží v bahně plavat, šlapat a zůstat na hladině, ale vlastně se všichni potápíme. Zkusím to popsat několika způsoby:

A) Svět kolem nás je domeček z karet. Je jedno jestli si představíme karty žolíkové nebo plastové typu bankovní, věrnostní, lítačky, telefonní (to je pro pamětníky). Prostě domeček je křehký, nemá pořádný hodnotový základ a stačí vytáhnout jednu kartu, nebo lehce zafoukat a co bude? Slyšeli jste někdy třeba o Blackoutu?

B) V odborné prezentaci Raye Dalia je jiný dobrý příměr dnešní situace. Jako společnost jsme na klouzačce, hodně prudké, nevíme co je dole, ale bude to bolet. Nejvyšší čas chystat padáky.

C) Viděla jsem hodně akčních filmů, takže si představuji vlak. Jedeme ve vlaku hodně rychle, mírně z kopce, ale brzdy jsou pokažené, takže zrychlujeme. Před námi daleko, ale vlastně hrozně blízko, je konec kolejí a propast.

Takže všechno špatně. Nejhorší, že když si vyberete červenou pilulky, víte, že návrat do normálu není možný. Žádný normál neexistuje. Musíme se tedy připravit na změnu. Domeček se zřítí, vlak vykolejí, dopadneme na držku. Vlastně to nejsou jediné možné scénáře. Vždycky je více možností!

Nejprve si to ukážeme na příkladu vlaku tedy ad C)

1) Vlak pokračuje ve svém směru, zrychluje a na konci se zřítí do propasti. Ti, co to vidí, se snaží probudit ostatní, aby vymysleli společně plán. Před propastí už to vidí skoro všichni, ale pozdě. Pár jedinců vyskočí za jízdy, někteří z nich mají padáky. To NECHCI. 

2) Malá část lidí vidí, co se děje, a taky vidí, že je těžké otevřít oči všem. Takže vymyslí plán, že v jednu chvíli přesvědčí všechny, aby se naklonili z okna na jednu stranu. Vlak vykolejí. Škody jsou obrovské. To NECHCI.

3) Malá část lidí vidí, co se děje, vidí, že je těžké otevřít oči všem. Ale vědí, že jednotlivci dokáží vyskočit a odjet na motorce. Jenomže nechtějí opustit společnost, mají tam rodiny, přátele. Rozdělí si tedy úkoly:

3a) Někdo bude dál probouzet a půjde to rychleji, protože nebude jen popisovat PROBLÉM, ale i řešení, tedy informovat jaký je PLÁN. 3b) Někdo vyrazí kupředu a ve vhodném místě začne budovat výhybku. 3c) Další budují vedlejší trať od výhybky do dobrého místa. 3d) Někteří umí najít a vybudovat nové místo k životu. Hezké, dokonce lepší, než odkud vlak vyjel. 3e) Probuzení sypou písek a různé smetí pod kola vlaku. Tak by nevykolejil, ale zpomalil, aby získali více času na budování výhybky, nové trati a budoucího místa. 3f) Probuzení také připravují polštáře, protože při průjezdu výhybkou to bude hodně drncat.

4) Pak je tu možnost použít metody na ohýbání vidličky a matematiku. Když se probudí všichni včas a naučí ohýbat vidličku od těch, co už to umí, dokáží myslí odklonit kolej od propasti. Ale protože vůbec není jisté, jestli to jde nebo vyjde, tak je potřeba, aby se aspoň někdo věnoval variantě 3a+3b+3c+3d+3e+3f.

Jaké jsou možné scénáře v reálném světě? Je jich více než 8 miliard. Dokonce mnohokrát více, protože každá akce jednotlivce vyvolá různé reakce a interakce. Zjednodušeně řečeno máme nekonečně možností. Problém je, že tohle ví jen málo lidí. O lidech více příště.

Ten kdo dočte až sem, tak si může říct, jestli jsem tak blbá, naivní, zbláznila se, nebo si z vás dělám legraci. Odpovím oklikou……. Jistě, může to být satira, může to být černý humor, může to být od každého trochu. A nebo je to všechno jinak. Kdo ví?