Enter Rishi

Trendem poslední doby jsou historické analogie. Po nástupu Liz Truss do premiérského úřadu se nejeden komentátor oháněl srovnáním s Margaret Thatcher, jen aby záhy zdůrazňoval, nakolik se minulé premiérce nepodařilo naplnit odkaz železné lady. Podobná přirovnání jsou samozřejmě vždy zkratkovitá a pro důkladnou analýzu aktuální politické situace nevhodná. Přesto si však ani já tentokráte jedno neodpustím a zabrousím do historie. Pokud bychom mermomocí chtěli najít dějinnou spojitost s dnešní situací v Konzervativní straně, nezbývá než se podívat na období bezprostředně po rezignaci první britské premiérky. Stejně jako Boris Johnson a Liz Truss, i Margaret Thatcher ztratila v roce 1990 důvěru své strany, která se neostýchala zbavit se předsedkyně v době jejího premiérství, a byla nucena rezignovat. V čele strany a zároveň státu ji nahradil dosavadní ministr financí John Major. Stejně jako dnes byla navíc Británie na začátku devadesátých let v ekonomické krizi a většina analytiků nedávala Majorovi pro příští volby příliš šancí. Tomu se ale přesto podařilo volby v roce 1992 vyhrát, i když s minimální většinou 21 poslanců. Sunakův cíl je teď jasný — co nejvíce se přiblížit Majorovu úspěchu a vytáhnout Konzervativní stranu z marastu, ve kterém se momentálně nachází. Bohužel pro Rishiho, analogie s Majorem se vztahuje spíše na to, co předcházelo nástupu do funkce a reálná pozice obou mužů je poměrně odlišná.

Narozdíl od Majora, který z povahy svého nástupu do funkce zprvu postrádal mandát od voličů, Sunak nemá mandát ani od vlastní strany. Když se ucházel o předsednický post v létě, neuspěl, a jeho současnému nástupu nepředcházela žádná volba. Do čela strany se dostal jen proto, že tentokráte se už nenašel seriózní vyzyvatel. Je třeba podotknout, že na tom měl velký podíl i Boris Johnson, který se jako rozmazlené dítě nejprve narychlo vrátil přes půl světa z dovolené, jen aby svým podporovatelům (kterých rozhodně stále není málo) oznámil, že si své zmrtvýchvstání rozmyslel. Výrazně tím poškodil Penny Mordaunt, která by jinak mohla v táboře jemu věrných hledat podporu. Není ovšem třeba spekulovat. Pravdou je, že další vleklý souboj o post předsedy si již vládnoucí strana nemohla dovolit a Sunak se jako první z neúspěšných z minula prostě nabízel.

Druhým problémem je to, že nový premiér bude muset obhajovat v podstatě opačnou pozici, než s kterou šel na začátku devadesátých let do voleb John Major. Labouristé tehdy nedokázali vyvrátit veřejné povědomí o své straně jako o straně vysokých daní a jedním z nosných bodů Majorovi kampaně se tak stala takzvaná “dvojí rána Labouru” — varování, že pokud Labour ve volbách uspěje, čeká Brity kromě zvyšování cen i zvyšování daní. Ceny v dnešní Británii už rostou a ještě nějakou dobu růst budou. Právě daňová politika byla tím, na čem se Rishi Sunak a Liz Truss nejvíce rozcházeli v letní kampani. Zatímco Truss prosazovala okamžité snižování daní, které by pomohlo poplatníkům zvládnout krizi, Sunak jakékoliv daňové škrty v současné situaci dlouhodobě odmítá. Naopak právě on ještě jako ministr financí v Johnsonově vládě zvýšil odvody na sociálním pojištění.

Pokud má Rishi Sunak vůbec nějakou autoritu, ta se zakládá na tom, že představuje opak politiky Liz Truss. Ukvapená sázka na jednu kartu, kterou bývalá premiérka zvolila, naprosto zdiskreditovala fiskální filosofii, již zastávala v kampani a Rishi se teď musí držet té své i kdyby nechtěl. Jenže úspěch se těžko staví jen na faktu, že něčím nejste. Jeho největší nadějí je tak vydat se cestou zodpovědnosti a společně s Jeremy Huntem, současným ministrem financí, vystupovat jako dvojice, která jedná s Brity na rovinu. Čeká je řada nepopulárních rozhodnutí, za kterými si budou muset pevně stát a přesvědčivě je obyvatelům vysvětlit. Otázkou je, zda to nový tandem v čele státu dokáže.

Jeremy Hunt má pověst slušného a pragmatického politika. Tu bohužel poněkud postrádá Rishi Sunak, který se v létě projevil spíše jako bezohledný kariérista. Navíc se zdá, že mu chybí pokora a neúspěch Truss považuje za potvrzení své pravdy. Už ve své inaugurační řeči si do ležící Liz nezapomněl kopnout výrokem o chybách s dobrými úmysly a neodpustil si ani rýpanec do Borise Johnsona, o kterém mluvil pomalu jako o zesnulém. Je také otázkou, nakolik spolu budou premiér s kancléřem schopni vyjít. Hunt byl jeden z nejvýraznějších Konzervativních zastánců setrvání Británie v Evropské Unii a s odchodem se údajně smířil až díky “aroganci Evropské komise” při vyjednávání. Naopak Sunak se neštítí stále využívat někdejší opozici vůči Brexitu k diskreditaci svých politických soupeřů.

Rishi Sunak je v situaci, kdy se buď může stát spasitelem Konzervativní strany, a nebo jejím hrobníkem. Ani na jednu z možností bych si v současnosti nevsadil.