Eleusinská mystéria pro dnešního člověka

Eleusinská mystéria byla tajemná zasvěcovací slavnost, při níž byli v antickém Řecku adepti uváděni do „vyššího tajemství“ tím, že jim byla fyzicky předvedena samotná mystéria. Jedním z klíčových momentů tohoto zasvěcení byla zkušenost smrti. Adeptovi byl pomocí různých technik navozen stav, který měl připomínat prožitky Orfea při sestupu do Hádu.

Smyslem tohoto kroku bylo poskytnout člověku zkušenost vyvázání ze silového pole, které v běžném životě řídí jeho tužby a motivace – moderně řečeno ze silového pole libida (pudu života) a thanatu (pudu smrti). Přestože současné teorie motivace jsou mnohem komplexnější, v jádru této úvahy zůstává zkušenost překročení běžného pole žité existence.

Prožitkem symbolické smrti se adept dostává do jiné dimenze – do prostoru, kde přestávají platit běžné zákony života a kde působí jiné síly a hodnoty. Dochází k potlačení vlastního ega a znovuzrození. Tato zkušenost je základem každého náboženství: víry v to, že existuje jiný řád věcí, důležitější než ten, který nás řídí v každodenním životě. Každé náboženství s tímto principem nakládá po svém – ale antropologové mluví o „antropologické konstantě“, doložitelné napříč kulturami.

Eleusinská mystéria však nebyla jediným rituálem svého druhu. Z antiky známe také orfická a dionýská mystéria. I zednáři mají podobný obřad, který převzali a scénicky vylepšili. Princip zůstává stejný: na chvíli vyvést člověka ze silového pole běžného života a ukázat mu „jiné“.

Ten, kdo tímto zasvěcením prošel, dokázal pohlédnout na vlastní život z nové perspektivy. Hodnoty, které mu dříve připadaly samozřejmé, se posunuly. Do popředí se dostaly jiné, těžko racionálně vysvětlitelné – a přesto vnitřně přesvědčivé.

Jak si například racionálně zdůvodnit, že je správné pomáhat druhým? Teorie her nabízí složité modely jako „dilema dvou vězňů“. V praxi jsou však takové strategie pro většinu lidí příliš složité a nepřesvědčivé. Náboženská nebo mystická zkušenost oproti tomu nabízí přímý prožitek smyslu dobra – bez potřeby složitých výpočtů.

Otázkou zůstává, zda tyto zasvěcovací rituály skutečně odhalovaly nějakou vyšší pravdu, nebo zda šlo jen o rafinovanou hru, jak přesvědčit důvěřivé Řeky s váčkem plným obolů. Na jejich podporu však svědčí množství významných osobností minulosti i současnosti, jejichž myšlení se ubíralo právě tímto směrem. Skeptici samozřejmě namítnou, že jiná velká skupina osobností smýšlela opačně.

Dnešní člověk, jakožto praktik, se však zeptá jinak: pokud mám dvě cesty a nemohu zjistit, která z nich je pravdivá, pak mě zajímá, která z nich vede k bohatšímu životu. Materiální a skeptický pohled často směřuje k deziluzi. Duchovní cesta naproti tomu přináší naději a smysl. Z praktického hlediska tedy člověk nic neztrácí, pokud se rozhodne pro cestu podobnou té, kterou prošli adepti v Eleusíně – zatímco čistě racionální přístup často vede spíše k prázdnotě a vyhaslosti.

Na závěr bych rád připomněl několik vět, které si občas sám opakuji. Pocházejí z taoismu, jenž čerpá ze stejných pramenů jako staří Řekové.

Lao-c’ říká: „Tao, které lze pojmenovat, není věčné Tao.“ A jako návod k životu přidává: „Člověk má žít a působit ve světě, avšak tak, aby zároveň vnitřně nebyl z tohoto světa,“ neboť „říše svatosti je tvé nitro, nikoliv to, co těší zrak.“

Tato slova vám dnes v žádném stranickém programu nikdo neřekne – proto jsem si dovolil připomenout je alespoň já. Mám totiž za to, že pokud člověk zůstává jen v každodenní honbě za obživou a výkonem, hrozí mu, že sklouzne do vnitřní prázdnoty a nepohody. A z té už je jen krůček k různým formám útěku – ať už jsou to iluze, závislosti nebo prostý pocit ztracenosti.

Přijetím spirituality člověk v podstatě nic neriskuje – ale může tím mnoho získat. Cesta hledání a vnitřního přesahu přináší víc klidu, smyslu a naděje než setrvávání v čistě materialistickém pohledu.