Dilemata moderní doby

Aby pozvedlo svoji ekonomiku, vymyslelo proto jižní křídlo ráje ve spolupráci s bruselským hlavním štábem tzv. migrační pakt. Podstata paktu, jak jsme dříve uvedli, spočívá v tom, že kdo nebude chtít afrického migranta přijmout, vysolí nějakých dvacet tisíc Euro. Migrant bude zadržen, evidován (nabízí se QR kódy) a následně uskladněn v logistickém centru třeba někde na jihu Itálie. Samozřejmě jen do té doby, než bdělé ostraze a carabinieri zdrhne, k čemuž dojde během první následující siesty.

Co bude následovat je nabíledni/načernodni (equality). Migranti na rozdíl od ptáků táhnou jenom na sever (jsou biased podobně jako všechno kolem nás). Většina z nich tedy neomylně míří do Německa a pak se nalodí na čluny směřující do Anglie, kde se hromadí. Podobně jako svého času Cimrman s horníky v dole, i Angličané si už všimli. Proto v Anglii aktuálně zahajují zpětnou migraci migrantů do Afriky, konkrétně do Rwandy. Operace se potýká s jistými počátečními problémy, ale změna v narativu je zřejmá.

Představíte-li si celou trasu ve svých extremistických mozcích, vy holoto (slušní lidé už dávno znechuceně přestali číst), je zřejmé, že poslední krok, který je pro ekonomické oživení jižního křídla Unie třeba učinit, je dostat migranta ze Rwandy zpátky na severoafrické břehy, kde se kruh uzavře.

Kdyby tento tzv. koloběh migrantů v přírodě nezdržovaly zpátečnické neziskovky ve Velké Británii, napadající jejich rwandskou repatriaci jako nehumánní (zřejmě je má přepravovat Ryanair), dalo by se už nyní do pohybu fantastické migrační perpetuum mobile, které má potenciál zachránit celou Evropu hned v několika směrech.

Naše redakce odhaduje, že schopný migrant by mohl Giro d’Europe absolvovat až šestkrát ročně, což by pro Itálii a další země jižního křídla Unie znamenalo teoretický příjem až 120.000 Eur na migranta z našeho státního rozpočtu! Jelikož hrubý domácí produkt je v Itálii uváděn ve výši asi 35000 dolarů na hlavu a rok, je celkem jasné, že hodnota migranta je zhruba čtyřnásobná ve srovnání se zaostalými původními neproduktivními špagetožrouty, kteří se mohou pomalu balit. Ekonomické zákonitosti nelze ošálit.

Pohyb migrantů bude možné díky QR kódům snadno sledovat podobně jako když si něco objednáte kurýrní službou. A i kdyby ne, systémy pro sledování osob jsou v zásadě připraveny i v naší zemi.

Na celou záležitost můžeme ovšem pohlédnout i z jiné perspektivy.

Opatrovatelský režim, jehož jsme vesměs nedobrovolnými sponzory, našel totiž nedávno další skupinu lůzrů, o které se s radostí postará. Vláda schválila status umělce.

Naše redakce nechápe, proč se aktuálně řeší jen status umělce. Je to jenom další důkaz úspěšného lobbingu konkrétní nátlakové skupiny, podobně jako když svého času Martin Biomasa Bursík definoval status solárního barona. Správné systémové řešení by bylo zavést a legalizovat Status příživníka, něco podobného jsme si konečně už vyzkoušeli za komunismu, ale tehdy to kdoví proč byl trestný čin. Vlastně se vůbec nedivíme těm předvolebním průzkumům.

Podíváme-li se na čísla, zjistíme, že podpora statusových umělců-příživníků bude stát stát 126 milionů korun a má být určena pro 1400 umělců. To je 90 tisíc na jednoho umělce na rok, řekněme nějakých 3600 Eur. Je to tedy v podstatě almužna a mimochodem, coby umělecký pisálek se jí zříkám. Dřu jako bare…, teda jako bílej heterosexuál středního věku, ve volném čase produkuju umění a dostanu sedm a půl měsíčně? A to mi to Stanjura určitě zdaní. Ale zpět k tématu.

Nabízí se jednoduché srovnání. Jak uvedeno výše, odmítnutí migranta bude stát dvacet tisíc Euro. Přijmeme-li tedy jednoho migranta, tuto částku ušetříme a můžeme si dovolit živit ročně pět a půl umělce navíc! Bude to znamenat hned dvojnásobné kulturní obohacení a tomu nelze odolat. Neexistuje lepší důkaz, že je v našem bytostném zájmu všechny migranty přijmout. Hodně to pochopitelně vypovídá o hodnotě umělců jako takových.

Vláda nicméně řeší nepříjemné dilema. Přijme-li migranty s cílem kulturního obohacení naší země, Italové se ze svého zadlužení hned tak nevyhrabou. Jejich migračnímu průmyslu zasadíme tvrdou ránu. Věru těžké rozhodování mají moudří politici a co teprve ti většinoví.

Podle posledních zpráv naše evropské inovace způsobily v Africe takovou bouři (nadšení), že k nám začal migrovat i saharský prach. Na řešení tohoto nového problému s migrací bohužel pracují pouze bezzubí meteorologové. Naštěstí česká vláda údajně potichu plánuje vývoz písku do Rwandy a slibuje si od toho zajímavý ekonomický přínos podobně jako od nákupu sítě benzínových stanic.

O dalším vývoji vás budeme informovat, dokud nás nevypnou.