Den kdy vyhrála show

O tom byl třeba pořad ČRo Plus Historie plus z 16.12.23. Toto střetnutí i další fakta okolo volby též velice poutavě popisuje Paul Johnson ve svých skvělých Dějinách amerického národa. Autor si servítky nebere. Vedle diskuse kandidátů samé probíhal i souboj týmů obou pretendentů. A ti kennedyovští prosadili, aby kandidáti vystupovali vstoje (kvůli handicapu výhodnější pro JFK, ovšemže pro zranění kolene nepříjemné pro Nixona), velice tlačili třeba i na vyšší temperaturu ve studiu. Nixon se hodně potil (byl po nemoci), a to nečiní z osoby právě vizuálně atraktivní bytost. Krom toho se před televizním vystoupením neoholil, a to u něho vedlo k nepřehlédnutelnému strništi. Někdo se holt musí holit dvakrát denně. Dnes by něco takového bylo spíše atraktivním, v tom čase se ale jednalo faux pas. Tyto okolnosti vedly k hodnocení debaty voliči, a tedy i výrazně ovlivnily volební výsledek. Příznačné je, že ti, kdo debatu slyšeli v rádiu (a tudíž je ovlivnila obsahová náplň), za vítěze s velkou převahou označovali Nixona. Jenže ti, co se koukali na televizi, preferovali Kennedyho. Televize zvítězila, zvítězila i forma nad obsahem. Show začala vytlačovat argumentaci a střetnutí vizí. Politický marketing se stal rozhodujícím fenoménem. Dnešní bídný stav politiky a politiků (v západním světě) je i důsledkem tohoto, byť příčin je samozřejmě více.

Tehdejší souboj Nixona a Kennedyho byl extrémně vyrovnaný. Kennedy byl oblíbencem liberálních (tedy po našem levicových) médií, Nixon naopak jejich otloukánkem. Paradoxní je, že JFK pocházel z multimilionářské rodiny, navíc otec klanu – Joseph – nepatřil zrovna (velice eufemisticky řečeno) k příkladným podnikatelům. Zazněla podezření na vztahy s mafií (posléze John a jeho bratr Robert se údajně měli dělit o milenku s chicagským kmotrem Samem Giancanou), Joseph působil jako velvyslanec v Anglii, za druhé světové války jej bylo nutno stáhnout neb jeho sympatie k nacismu a Německu byly v té chvíli poněkud neúnosné… Tento post získal za podporu kandidatury Franklina Delano Roosevelta (což v Americe není až tak neobvyklé – viz řada vyslanců u nás). Tento velice idealizovaný president též mimo jiné měl svého času pokrýt jakési problémy mladého texaského kongresmana, jistého Lyndona Johnsona. Ten se odměnil neutuchající loajalitou, a nakonec doprovodil JFK coby vicepresident. A po Dallasu se tedy stal i presidentem.

Naopak Richard Nixon se vypracoval z velice chudých poměrů. Byl štvancem levice, což se nemohlo neprojevit na jeho osobnosti, a nakonec vyvrcholilo jeho smutným účinkováním v aféře Watergate. (V téhle souvislosti stojí zauvažovat nad tím, jak se asi obrazí současná štvanice na Donalda Trumpa na jeho profilu, najmě v souvislosti s jeho reálnou šancí prosadit se opět jako president…) Jeho handicapem byla i mizivá, pokud vůbec jaká, podpora ze strany „šéfa“, tedy presidenta Eisenhowera. Ten nakonec nedostatek politického rozhledu i nepochopení elementárních politických souvislostí demonstroval již v závěru druhé světové války z pozice vrchního velitele. (Něco málo o tom víme i my, kdopak to zakázal generálu Pattonovi obsadit Prahu?) A během své presidentury třeba tím, že nepodpořil Anglii a Francii během suezské krize, čímž umožnil vyrůst někdejšímu obdivovateli Adolfa Hitlera Gamálu Abd an-Násirovi. Který se stejně stal exponentem Ruska.

Paul Johnson popisuje i další možné podvody během presidentské volby. Stát za nimi měl v Texasu právě Johnson a v Illinois onen Giancana. Takže je otázka, zda ve skutečnosti ty volby nevyhrál fakticky Nixon. Ten by rozhodně byl lepším presidentem než Kennedy, jak osvědčil o osm let později. Určitě by nezpackal takové věci, jako vylodění v Zátoce sviní. Kdy je sice Kennedy umožnil, ale neposkytl mu potřebnou vojenskou podporu. Výsledkem bylo fiasko a konečný příklon Kuby ke komunistickému bloku. A nakonec i karibská krize. Velkou otázkou pak zůstává, jak by se vyvíjel vietnamský konflikt, který Kennedy rozjel, Johnson rozvinul do nevídané šíře a Nixon ukončil. Ale nejspíše kdyby Nixon v důsledku aféry Watergate nepadl, dost možná by se dohodnuté mírové uspořádání udrželo. V důsledku nebývalého oslabení Ameriky se ovšem Severní Vietnam odvážil akce a uspěl. Pro spravedlnost dodejme, že válka sama o sobě byla v pořádku, nicméně vedena byla katastrofálním způsobem. Nixon si určitě, na rozdíl od bratrů Kennedyů, také nepletl Bílý dům s bordelem, to však už je jen takový detail.

Vraťme se ale k oné televizní debatě a debatám. Po té premiérové se od nich na dosti dlouho dobu upustilo, od klání z roku 1976 mezi Jimmy Carterem a Geraldem Fordem se staly standardem. Zazářil v nich třeba „velký komunikátor“ Ronald Reagan. Jeho věta „Recese je, když přijde o práci váš soused, krize je, když o ní přijdete vy, krize ale skončí, když o práci přijde tady Jimmy (míněn úřadující president)“ vstoupila do dějin. Málokdo snad ale bude tvrdit, že kvalita kandidátů se dá odvodit z jejich debatérského umění. Nota bene s ohledem na vizuální provedení hraje možná až rozhodující roli nonverbální komunikace, ona pověstná řeč těla. (Což se projevilo právě v oné debatě Nixon – Kennedy.) Televize tak oproti rozhlasu vlastně snížila úroveň veřejné debaty. Nyní však nastupují sociální sítě, internet. To představuje další rapidní posuv dolů. Někdo mluví až o debilisaci.

Také úroveň politické scény, politiků, neochvějně směřuje dolů. Vytrácejí se osobnosti, v éře korektnismu a obecně nástupu nové levice nezapadající osobnost vyštípou sevřené šiky v čele se stále méně kvalitními médii. Vedle nich jako bratři ve zbrani stojí politický mainstream i podstatná část akademického světa. Místo nepohodlných se prosazují a jsou prosazovány tuctové týpky, které se nedotknou žádné protežované menšiny ani se nedopustí žádného osobitého projevu či názoru. Také ovšemže nikterak nevyniknou, přinejmenším v tom pozitivním. Jenže v časech krizí potřebujeme na čele úplně jiné osobnosti. A ty časy jsou opět zde.

Jack i jeho bratr Robert Kennedyové byli oba zavražděni. Okolo toho, zejména v případě presidenta, se vytváří mýtus nejasnosti. Kdo vlastně vraždil, kdo za atentáty stál? Většina poznatků se zdá potvrzovat závěry vyšetřování. Co kdyby ale takhle ona mainstreamová, tedy levá média zaměřila pozornost na možné mafiánské pozadí? Podezření na vztahy rodiny s mafií nejsou zanedbatelná (viz Paul Johnson). Robert coby Jackův ministr spravedlnosti se ale počal mohutně prezentovat právě na boji s mafií. Někdo se mohl cítit dotčen…