Cyklisti a chodci
Cyklisté si stěžují na motoristy, že jezdí riskantně a omezují je. Já si zase stěžuji na cyklisty, že ohrožují a omezují mě – jako chodce. Připadá mi, že cyklisti jsou všude. Jsou rozlezlí po celém Česku jako štěnice a ohrožují každého – staré, mladé, ženy, muže, psy, kočky, a dokonce i jiné cyklisty. Když se jdu projít do lesa, nebojím se setkání s medvědem, vlkem ani divokým prasetem – ale s cyklistou.
Jdu po cestě a najednou bez varování vedle mě prosviští nějaký zběsilý děda s rozklepanými, vyhublými lýtky na kole za sedmdesát tisíc. Brzy v dálce vidím, jak mi mizí jeho seschlý zadek v těsných cyklistických spodkách. Nestihnu ani zaklít, aby to mohl slyšet. Ani tohle malé zadostiučinění mi nedopřeje.
V poslední době se vybudovalo mnoho nových, udržovaných turistických cest, které bych si jako chodec chtěl užívat. Chůze je přirozený pohyb – máte čas se rozhlížet po krajině, zastavit se, když vás zaujme nějaká rostlina nebo výhled. Když jdete rychleji, cítíte, jak vám tělem cirkuluje krev, a vaše vnímání barev a zvuků je intenzivnější. Máte čas přemýšlet nebo si povídat, jdete-li s přítelem nebo přítelkyní. Tuto přirozenou radost, kterou si lidé užívají od nepaměti, mi ale kazí cyklisté.
Když jede cyklista proti vám, někdy pozdraví a třeba i zpomalí. Řeknu si – vidí mě, snad se vyhne, a alespoň se snaží o nějakou formu ujištění, že ví, že cestu sdílí se mnou, chodcem. Pro tento druh cyklistů mám jistou míru rezervovaného pochopení. Všichni máme nějaké slabůstky – někdo pije, někdo jezdí na kole. Krajně nepřátelský vztah mám ale k cyklistům, kteří se vyřítí zezadu, těsně mě minou a vyděsí mě. Toto nepřátelství umocňuje i určitá depersonalizace – nevidím jim do tváře, jen na různé druhy zadků, které se přede mnou na okamžik objeví a pak zmizí.
Jen na dnešní procházce mě minuly dva dost tlusté mužské zadky, jeden mužský zadek seschlý (jak už jsem říkal), jeden mírně ztučnělý zadek ženský – a jeden, to musím uznat, opravdu šik ženský zadek. U toho posledního – spíš zadečku – jsem trochu litoval, že jel dost rychle. To je zákon schválnosti: když vás míjí nějaký tlustoprd, jede pěkně pomalu, snad abyste si ten výjev mohl dobře vychutnat. Máte z toho pocit, že se vám tím svým nepěkným zadkem mstí – a vy nevíte za co. Snad za to, že jste chodec?
Občas se i stane, že tlustoprdi zapomenou, že mají trochu stažené kalhoty. A tak vidíte nejen tlustý zadek, ale i zadek polonahý – což už hraničí s násilím. Venkovní obdoba domácího násilí. Ten dnešní tučný zadek s jasně se rýsujícími půlkami – to už vypadalo na krevní mstu vůči všem chodcům z vesnice. Masakr jak z Kmotra.
Pak přijedou k hospodě, upocení a zaprášení, a dávají si pivo. Tam si je můžete prohlédnout zblízka. Drahé helmy, supermoderní kola, vybavení dokonalé – ale co mě fascinuje, jsou ty těsné cyklistické kalhoty. I když se tam koukat nechci, oči mi to tam pořád táhne. Ty kalhoty vůbec neslouží k tomu, aby něco zakrývaly – naopak, všechno zdůrazňují. Jako by je navrhovala kostymérka z filmů pro dospělé.
V ojedinělých případech – u některých ženských exemplářů – je to hezká podívaná. To nepopírám. Ale nad těmito výjimkami masivně převažují špekouni, vyzáblíci, skrčkové, goliášové a různé jejich kombinace.
Je zvláštní, jak jsou lidé ochotni akceptovat to, co se prohlásí za trend nebo módu, a bez přemýšlení se tomu podvolit. Slušná paní ředitelová, kterou jsem nikdy neslyšel říct sprosté slovo a která se červená, když zmíním, že na Kavkaze pěstují hezké kozy, si klidně navlékne tyhle těsně přiléhavé cyklistické kalhoty. Bez nejmenšího projevu studu odhaluje komukoli, koho náhodně potká, anatomické detaily své pánevní oblasti. Také cyklistka.
Kromě kategorie cyklistů, kteří vás míjí zepředu – a které mírně toleruji – a kategorie těch, kteří se vás snaží minout zezadu – a které nenávidím – je ještě třetí skupina cyklistů. To jsou příbuzní mé ženy a místní pan starosta. Ti mají většinou zadky docela hezké, dobře tvarované, a nepamatuji si, že by mě kdy na kole ohrožovali nebo polekali. Nevím, jak to dělají, ale i když šlapou dlouho a rychle, nikdy se nezapotí ani nezapráší.
Tohle celé píšu hlavně kvůli těm dvěma tlustým mužským zadkům a tomu seschlému dědkovi z dnešní procházky. Nestihl jsem jim říct něco od plic – tak aspoň takhle.