Česká prezidentská volba v kontextu brexitu

Poměrně rozšířeným mýtem o dnešním třídním systému je to, že je založen na výši příjmů. To je stopadesát let stará marxistická definice, která nebyla zcela aktuální už po první světové válce, jak se dozvíme, když nahlédneme například do Cesty k Wigan Pier od George Orwella. Orwell coby buržoazní novinář píše:

Z ekonomického hlediska jsem na stejné lodi jako horník, kopáč a zemědělský dělník […] z toho kulturního se ale od horníka, kopáče a dělníka liším: když toto zdůrazníte, dáte mi proti nim do ruky zbraň.

Orwell argumentuje, že sociální postavení je svým způsobem věcí predispozice a jeho podstata je po celý život neměnná, ať jste zedník s miliónovou úsporou či novinář, který nevydělá ani na chleba. Orwellův velmi anglický pohled na věc přenáší do dnešní doby americký akademik Michael Lind, který říká, že dnešní třídní systém je ze všeho nejvíc ovlivněn vzděláním:

Jednoduchý, ale užitečný ukazatel třídní příslušnosti je vzdělání: členové dělnické třídy nedisponují čtyřletými univerzitními diplomy, i když nějaké vyšší vzdělání často mít mohou […] špatně placený profesor patří do vyšší třídy, zatímco instalatér, který na univerzitu nechodil, ale vydělává dvakrát tolik, patří do dělnické.

Lind, stejně jako mnozí jiní akademici, je toho názoru, že brexit v Británii a trumpismus Americe jsou reakcí opomíjené dělnické třídy na blahosklonný teror dnešních elit — zejména nové manažerské třídy. Já k tomu dodám, že výsledek prvního kola prezidentské volby svědčí o tom, že tento fenomén se začíná promítat i do českého politického prostředí.

Když se podíváme na mapu procentuálního podílu síly hlasů pro vystoupení z EU z referenda o brexitu, zjistíme, že nejvíce lidí hlasovalo pro brexit v post-industriálních oblastech na severovýchodě Anglie. To jsou regiony, které byly během druhé poloviny minulého století nejvíce zasaženy přechodem z převážně průmyslové ekonomiky k ekonomice služeb. Zatímco těžký průmysl a hornictví se soustřeďovaly zejména v severní Anglii a Walesu, nové pracovní příležitosti ve službách, na manažerských pozicích a v digitální sféře vznikaly převážně v Londýně a jižní Anglii, případně ve velkých městech jako Liverpool či Manchester. Zatímco rapidně rostoucí městská profesionální elita vzkvétala, tradiční dělnická třída na severu země a ve venkovských oblastech se cítila opomenuta. brexit pak byl do značné míry reakcí proti vládnoucí manažerské elitě. Jeho největší omyl spočívá v tom, že byl reakcí nepřímou — frustrace z anglické manažerské třídy se symbolicky přenesla na tu bruselskou.

Mapa výsledků prvního kola prezidentských voleb tu brexitovou až nápadně připomíná. Petr Pavel nejvíce bodoval metropolitních oblastech, kde jsou největšími zaměstnavateli služby a managment, zatímco Andrej Babiš si podmanil venkov a post—industrální oblasti jako Ostravsko a Ústecko. Podle serveru aktuálně.cz letošní volba ukázala, že “lidi už netrápí předlistopadové škraloupy.” Osobně bych spíše řekl, že se česká ekonomicko-politická situace srovnává s tou západní a škraloupy již nejsou hlavní motivací dnešních třicátníků a čtyřicátníků, kteří komunismus v podstatě nezažili. Ústecko a Ostravsko jsou plná voličů v produktivním věku, kteří nemohli svou produktivitu nikdy plně realizovat kvůli ekonomickému úpadku regionu. Zatímco Praha, Střední Čechy a Brno (pomalu se transformující do českého Sillicon Valley) zažily po revoluci ekonomický boom a mohli se plně nadechnout svobody, kterou sametová revoluce přinesla, dělnická třída v severních regionech zažila v mnoha případech ekonomicky morální (nerozuměj materiální) propad vedoucí ke ztrátě identity.

Stejně jako brexit i Babišismus je v první řadě o identitě — zejména o třídní, potažmo národní identitě. Voliči, kteří svým hlasem v prvním kole podpořili Andreje Babiše, se ve velké míře mohou cítit ve svém vlastním státě zanedbáni. Upadající dělnická třída na severu, kdysi srdce státu, cítí tak jako ta v Anglii, že se ve vlastní zemi stává lidem druhé kategorie a že kontrolu nad svým vlastním osudem nechtě předává do rukou městských elit. Jako příslušník té druhé skupiny musím bohužel konstatovat, že stejně tak jako před brexitem, i dnes v Čechách se městská, univerzitně vzdělaná střední třída chová paternalisticky až pohrdavě. Stejně jako byl anglickou inteligencí každý stoupenec brexitu automaticky označován za nevzdělance a dezoláta, i dnes v Čechách jsou Babišovi voliči městskými elitami ostrakizováni a často i ponižováni. Co víc, povýšeně se vůči nim chovají i zástupci vládnoucí pětikoalice. Nejen, že vláda odmítá slyšet jakékoliv argumenty a stížnosti, které nepochází z řad městské elity s jejíž celkovým světonázorem koalice otevřeně souzní. Tyto argumenty a stížnosti se často setkávají s blahosklonným posměchem či cíleným potíráním.

Před druhým kolem je favoritem volby Petr Pavel. Média se automaticky domnívají, že voliči Danuše Nerudové i Pavla Fischera vyslyší jejich doporučení a svůj druhý hlas odevzdají generálovi. Co jim ale dává tu jistotu, že tomu tak skutečně bude? Jak už jsem říkal, současná volba je v první řadě volbou identity. Na severu republiky — a nejen tam — může mnoho žen chápat svou identitu jako kombinaci jejich třídního statusu a jejich pohlaví. To jsou hlasy pro Danuši Nerudovou, které Pavel vůbec nemusí získat. Stejně tak mohlo mnoho katolíků či křesťanů obecně, kteří se cítí v Česku nezastoupeni, podpořit Pavla Fischera. Myslet si, že hlasovat pro někoho z poražených kandidátů znamená automaticky hlasovat proti Babišovi, je jen dalším projevem blahosklonné naivity městských liberálních elit, která by mohla —stejně jako Brexit — v budoucnu dosti bolet.