Zásadní vada na kráse článku Bohuslava Rudolfa o „nastavení diskuse o izraelsko-palestinském konfliktu“

Ale o to mi teď nejde. Hlavní problém spočívá v něčem jiném. Je jistě možné ukájet se pohledem na obří plakát zobrazující vlajky Izraele a Palestinskoarabské autonomie, mezi nimiž třepotá křídly holubice míru s olivovou snítkou v zobáku. Stejně tak je možné „méně se soustředit na odsuzování zločinů těch, kterým nefandíme, a více se soustředit na podporu poměrně realistického pokusu o nastoupení cesty k dlouhodobému důstojnému soužití v míru“, jak pan Rudolf doporučuje. Podobných idealistických způsobů uvažovaní jsem za svůj život zažil několik. Vzpomínám na „užitečné idioty“ na Západě, kteří mě v 80. letech minulého století doháněli k nepříčetnosti. Na počátku byla sovětská hrozba: rozmístění jaderných raket středního doletu SS-20 zacílených na západní Evropu. Spojené státy spolu s NATO zareagovaly tzv. dvojí strategií. Ta zahrnovala nabídku Kremlu zahájit jednání o kontrole zbraní, a protože Sověti odmítli, bylo zahájeno rozmisťování raket Pershing II a řízených střel Cruise Missiles v několika zemích západní Evropy. Tento proces byl provázen neuvěřitelným hysterickým povykem západoevropské levice mohutně podporované komunistickou propagandou z Východu. Masivní protesty byly zaměřeny proti americkým raketám a střelám, prezident Reagan byl vykreslován div ne jako nový Hitler – a přitom zfanatizovaní „míroví aktivisté“ téměř nebo zcela ignorovali podstatu problému. Že původcem vzniklého napětí a hrozby není Západ, Reagan nebo vlády zemí NATO, které s rozmístěním těchto zbraní souhlasily, ale kremelský komunistický režim. Odpor protestujících se neobracel proti diktátorům v Moskvě, ale primárně proti demokratickým vládcům Západu. Zpovykaná levice si představovala, že Amerika ustoupí a střely v Evropě nerozmístí, přičemž sovětské rakety mířící na její města ji nechávaly v klidu. Právě tento nekompromisní americký tlak pak vyústil v podepsání dohody INF v roce 1987 mezi Reaganem a Gorbačovem a následnou likvidaci předmětného arzenálu na obou stranách.

Vraťme se ale k tématu, které nadnesl B. Rudolf. Jeho článek obsahuje nevyslovený, ale nepřehlédnutelný předpoklad, že obě strany v konfliktu Hamás vs Izrael jsou morálně rovnocenné. To je fatální omyl. Jako vytvářet morální ekvivalenci mezi lidickými vrahy a jejich oběťmi. Něco takového je absolutně vyloučeno. Abych parafrázoval myšlenku izraelské expremiérky Meirové, nemůžete uzavřít mír s někým, kdo usiluje o to, aby vás zabil. Přesně toho jsme na palestinskoarabské straně svědky. Izrael vede či vedl válku jak s Hamásem a Palestinským islámským džihádem, tak s dalšími mimo historickou Palestinu: Hizballáhem v Libanonu, íránským režimem, Húthii v Jemenu – ti všichni usilují o jeho likvidaci. Neuznávají právo židovského lidu na vlastní stát na teritoriu někdejšího britského mandátu Palestina, protože podle jejich zvrácené vize patří celá Palestina Arabům, primárně muslimům. Toto je zapotřebí mít stále na mysli při všech debatách o mírovém narovnání.

Lze namítnou, že ve hře je také „umírněný“ Fatah vládnoucí v Předjordánsku. Nevyplácí ale jím vedená vláda tučné finance arabským teroristům vraždícím Izraelce, případně rodinám teroristů? Nepochází snad z prostředí Fatahu teroristé patřící do Brigád mučedníků al Aksá? Anebo teroristé z formace Tanzim? Je snad ochoten Fatah uznat Izrael jako židovský stát? Nikoli. Uznává Izrael jako stát, ale ne jako židovský stát. Přitom si nárokuje, že hypotetický budoucí palestinský stát bude samozřejmě státem arabským. Stejně jako Egypt je stát arabský, Jordánsko, Sýrie, Saúdská Arábie a dobře známá řada dalších.

Je asi nadbytečné přidávat k výše uvedenému tvrzení další podpůrné argumenty, přesto to udělám. V palestinském Základním zákonu z roku 2003, hlavě I, je uvedeno: „Palestina je součástí širšího arabského světa a palestinský lid je součástí arabského národa. Arabská jednota je cílem, o jehož dosažení bude palestinský lid usilovat (čl. 1). Jeruzalém je hlavním městem Palestiny (čl. 3). Islám je v Palestině oficiálním náboženstvím. Bude zachována úcta k posvátnosti všech ostatních božských náboženství. Principy islámské šaríi budou hlavním zdrojem legislativy. Oficiálním jazykem bude arabština (čl. 4).“

https://www.elections.ps/Portals/0/pdf/TheAmendedBasicLaw2003_EN.pdf

Deklarace Palestinské rady vydaná v Pásmu Gazy v roce 1998 potvrzuje: „Palestinský lid usiluje o vytvoření svého nezávislého arabského státu v Palestině.“ A do třetice, sjezd Fatahu, který se konal v Betlémě v roce 2009, říká: „Naším cílem je nezávislý palestinský stát s Jeruzalémem jako hlavním městem, stát arabské identity a kultury.“

Ptám se tedy, usilují-li palestinští Arabové o ustavení nezávislého státu Palestina, který má být mimo jakoukoli pochybnost státem arabským, proč sveřepě odmítají uznat Izrael jako stát židovský? Z toho vychází další otázka. Lze s někým, kdo si sám nárokuje uznání vlastní identity, ale odmítá uznat tu vaši, uzavřít plnohodnotný, smysluplný a trvalý mír? Jinak formulováno, bylo by to možné, kdyby demokratická a skutečně neteroristická reprezentace palestinských Arabů uznala Izrael jako židovský stát. Něco takového není „o diskriminaci“, jak se snaží nesmyslně argumentovat protiizraelská propaganda, ale jde o uznání práva židovského národa na sebeurčení. Proč to Arabové odmítají? Nad tím nechť se zamyslí ti, kdo sní idealistické sny o možnosti skutečného a „důstojného“ míru mezi Izraelem a těmi, kdo se ho buď snaží zničit, nebo neuznávají jeho základní podstatu.