Cancel culture i po česku a arafatí šáteček k tomu

Někoho může napadnout, že se jedná o různé, oddělené věci. Není tomu tak. Jde o součásti jednoho toku, jednoho přívalu zvrácenosti, co se na nás valí. Na jedné straně se coby hráz nevhodné kultuře, a samozřejmě i názorům, postavila bariéra cenzury. Neviditelné, o to tedy odpornější. Namísto formálního zákazu (proti němuž se lze alespoň teoreticky brániti, jistě, bez záruky úspěchu), tu najednou stojí neuchopitelná zeď, opřená tak leda o hysterický jekot extrémistů. Nehmatatelná, ale neprostupná. (Analogické to bylo za bolševika, tehdy spousta věcí též nebyla formálně zakázána, jen se jaksi nesměla.) Vedle toho tu najednou vybujelo jakési propalestinské hnutí. Zjevně dle západních vzorů, přesněji řečeno příkladů špatné akademické praxe západních, zejména amerických universit.

Vzorový příklad české cancel culture je případ knihy Nevratné poškození s podtitulem Jak naše dcery propadají transgenderové mánii od americké publicistky Abigail Shrier. Ukazuje, jak tato poněkud úchylná móda, tak masivně dnes propagovaná, poškozuje, a to i nevratně, mladou generaci. To není, zdůrazněme, o lidech, co s takovouto poruchou mají skutečně co do činění, těch je ale opravdu jen pár. A zaslouží si kvalifikovanou péči, nikoli uječenou medializaci. O tom, jak tato hysterie může poškozovat mladé lidi, zejména pak dívky, už se na Západě začíná (konečně) otevřeně mluvit. Od protagonistů to ovšem vyžadovalo i vyžaduje nemalou odvahu. Postavit se smečkám zdivočelých levičáků není bez rizika. Příkladem budiž kniha Když se z Harryho stala Sally. V Americe velice populární, Amazon ji ovšem pod tlakem zakázal distribuovat. A jak zaznělo v Poradě Echa, třeba překladatelka do češtiny (velice renomovaná a kvalitní) byla ochotna konat toliko pod pseudonymem.

Knihu Nevratné poškození měl u nás vydat Albatros. A nevydá. Po brutálním nátlaku, pardon, přesvědčovací kampani, od tohoto záměru ustoupil. Že renomované nakladatelství tak snadno ustoupí tlaku vzteklých křiklounů, je jistě smutné, leč bohužel nepřekvapí. Že se v této odpudivé kampani angažovala, jak uvádí například časopis Echo, Klára Laurenčíková Šimáčková, zmocněnkyně to vlády pro lidská práva, to už opravdu zaraziti může. Ona ta vláda se kdoví proč nedeklaruje jako levicová a premiér se deklaruje (kdoví proč) jakožto konzervativec. Na každý pád to svědčí o neomalené intervenci státní moci do kulturní a odborné sféry, tedy o něčem, co jí absolutně nepřísluší. A též i o infiltraci radikální levice do státní správy, tedy o jevu, jenž je vlastní bohužel většině západních států, ty Spojené nevyjímaje. A jež představuje bezprostřední ohrožení západní civilizace zevnitř. Tento případ má ovšem dobrý konec, knihu Nevratné poškození vydalo nakonec nakladatelství Bourdon. Je třeba před ním smeknout.

Mezitím i na českých vysokých školách pomalu začínají demonstrace a zejména nátlakové akce angažovaného studentstva, nezřídka ozdobeného šátky arafat. Bojují proti všemu izraelskému, čti židovskému. Naposledy jsme takový nápor, jaký dnes vidíme na mnohých západních universitách a bohužel občas i na těch našich, zaznamenali v třicátých létech na vysokých školách Třetí říše. (Tam pravda chyběly ony arafatí šátky, jinak je to ale obdobné.) K čemu to vedlo, to dnes ví každý. Mají dnešní mladí akademici stejné cíle?

Za pozornost třeba stojí i studie „odborníků“ z Masarykovy university, vyrobená na žádost České televize a hodnotící zpravodajství z Izraele a Gazy v období těsně po teroristickém vpádu Hamásu do jižního Izraele. Novinářům podsouvá ideologickou podjatost (samozřejmě ve prospěch Izraele), hovoří o dehumanizujícím přístupu. Čiší z ní ideologická zaťatost autorů. Dokonce napomíná české novináře (veřejnoprávní), aby přistupovali kriticky k západnímu, především americkému zpravodajství a uvědomovali si, jakýže vliv na západní média mají „elity a izraelská vláda“. Zní to trochu jako druhý díl Protokolů sionských mudrců. Pravdou ovšem je, že analogická druhá objednaná studie z Karlovy university hovoří poněkud jinak. Více si o tom lze poslechnout v pořadu Osobnost plus na ČRo Plus z 9. května. Na každý pád, stupeň zamoření české akademické sféry radikální, či spíše extrémní levicí, je nepřehlédnutelný, dodejme.

Důležité je ovšem nepřehlížet historické analogie. Akademické sféra ve Spojených státech (zdaleka ale nejen tam) již v létech třicátých, a pak i čtyřicátých byla silně ovlivněna komunisty (jejímiž pokračovateli je dnešní nová levice), jinak v Americe prakticky marginálními. Díky tomu úspěšně infiltrovali státní správu. Dnes se, ač potichu, přiznává, že tak spílaný a vysmívaný senátor Joe McCarthy měl ve většině věcí pravdu. Byť ji ventiloval hodně neurvale. Ale nejspíš také nemálo přispěl k tomu, že Amerika nespadla do stejného bahna jako taková Anglie. Kde se to projevilo například cambridgeskou pětkou v čele s Kimem Philbym. V kritických momentech studené války to bylo asi dosti podstatné. Do stejného soudku lze následně zařadit i intenzivní odpor vůči válce ve Vietnamu. Ta jako taková byla na místě, byla však nešťastně vedená. A všichni ti hrdinní bojovníci proti ní (včetně řady politiků Demokratické strany) nesou nepopiratelný díl spoluodpovědnosti za osud boat people i nespočet frekventantů vietnamských převýchovných, čti koncentračních táborů. A dnes tu kvalitativně stejná cháska poskakuje v kostkovaných šátcích. Kolik mrtvých si tihle bojovníci za lepší příští připíší na svůj vrub?

Je to jako v té Válce s mloky. Stále jsme si v té naší české kotlince říkali, že všechny tyhle potíže, nesmysly jsou někde daleko. My jsme chráněni svými horami, svým přirozeným konzervatismem, zkušenostmi. A pak jsme se rozhlédli. A najednou tu na nás z bezprostřední blízkosti juká mlok. A s ním tu najednou odevšad tryská „pokroková“ ideologie, a spolu s ní její neustále se stupňující požadavky.

Teď už máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela, zpívalo se kdysi. My chodíme do práce někdo veseleji, jiný méně. Po převratu v devětaosmdesátém jsme opravdu měli za to, že konečně máme, co jsme chtěli. Teď to sice (zatím) máme i nadále, nějak se nám to ale dosti odpudivě deformuje. A my nevíme, co s tím. Jenže, nikdo to za nás neudělá. A pokud ne, pak opravdu budeme míti něco, co jsme doopravdy vůbec, ale vůbec nechtěli…