Bydlím v Teplicích a (ne)jsem na to hrdá

Samozřejmě mě nebaví neustále dokola vysvětlovat, že jsem tu naplavenina. Ostatně kdokoli s trochou empatie to pochopí díky filmu Život s gamblerem. Ačkoliv si osazenstvo Oddělení fakturace zdravotním pojišťovnám v motolské nemocnici dodnes myslí, že jsem si ulila miliony, po smrti gamblera jsem zůstala doslova švorc a ještě s jeho dluhem. A musela jsem si nějak poradit. Tak jsem si našla v Teplicích před osmi lety levný byt. Paradoxně jsem tím vstoupila do úplného ráje hazardu. Herny tu stály snad v každé ulici a to mě ještě jeden místní rodák ujišťoval: „ Bývalo to mnohem horší.“ Jasně, covid s těmito podniky nakonec zahýbal, tudíž i ta „rozkošná“ hernička u nás na rohu vzala za své. Jenom ta dvě casina na náměstí stále hrdě fungují. Ale v zásadě na tom teď nezáleží, neboť se celý ten podvodný cirkus dávno přesunul do online prostředí.

Ano, Teplice jsou v podstatě krásné lázeňské město s obrovským potenciálem, ale s potenciálem značně nevyužitým. Park, jenž by mohl být chloubou města, se mnohdy topí v odpadcích a centrum křižují bezdomovci. A proč? Dodnes tady neexistuje noclehárna, kam by se mohli uchýlit. Dodnes tu očividně nepracuje kvalitní terénní služba, jež by jim opravdu pomáhala. Zesnulý pan senátor Kubera prý tvrdil, že ho bezdomovci nezajímají, protože si to za to můžou sami...V Teplicích se totiž nejede na laskavost a soucit, ale hlavně na zisk.

Když mi někdo začne v Praze vyprávět o tom, že je ODS skvělá, řeknu mu: „Víš, co, přijeď se do bašty této strany, tedy k nám do Teplic, přesvědčit, jak to tady zvelebila.“ (A měla na to od revoluce opravdu hodně času a hodně příležitostí.) Kupodivu nikdo za mnou na ten výlet nedorazí. A proč? Ono se totiž o spoustě věcí dá nádherně vzletně hovořit, ale při střetu s realitou většinou začnou docházet slova. Nakonec jediný, kdo mne tu dvakrát navštívil, byla statečná kamarádka, kterou znám z pískoviště z rodného Nového Města na Moravě. Protože my holky z Vysočiny se nezalekneme vůbec ničeho.

Pochopitelně jsem na blogu několikrát zmiňovala své bizarní zážitky z Teplicka, jež mi spolehlivě vezmou dech a seberou veškeré argumenty. Jde kupříkladu o tyto články: Proč už nikdy nepůjdu na přednášku do Domu porcelánu s modrou krví? - Blogosvět.cz, Krajské filmové kanceláře jsou asi jen pro vyvolené! - Blogosvět.cz a Sudety? Tady nikdy žádní kolaboranti nebyli! - Blogosvět.cz .

Ale tak si to tady starousedlíci zařídili, vyhovuje jim to a já vše můžu jen s úlekem pozorovat a někdy i na blogu okomentovat. Protože jsem holt literárně a kulturně vyrostla v prostředí, kde bylo běžné si naslouchat, spolupracovat a jednat férově.

Proto se mi hodně nelíbí, že se tady absolutně znevažuje úsilí druhých. Což mě přivedlo k tomu se tady téměř s nikým nestýkat. Navíc jsem se rozhodla všude říkat, že pracuji jako uklízečka. Už mě totiž unavují ty pasivně agresivní rozhovory, kdy nedávno jedna paní iniciativně rozebírala mé jméno a mou tvůrčí práci, o které nic ve skutečnosti nevěděla. Absolutně nerespektovala, proč se o tom právě tady bavit nechci. Nespatřuji v tom totiž pražádný smysl a pouze mi to ubírá pozitivní energii.

Nedávno jsem třeba navštívila místní knihovnu, kde jsem v minulosti a za bývalého vedení realizovala několik úspěšných programů. Paní knihovnice mě okamžitě zaskočila otázkou – vy, ale nejste naše čtenářka. Hlavou mi okamžitě proběhlo, sice nejsem, zato tady ve fondu máte několik mých knih. Umím si představit tu trapnou chvíli, která by následovala poté, kdybych své publikace zmínila nahlas. Ještě k tomu rozhodně nejsem žádný nečtoucí barbar. Platím si třeba vzdálený přístup do Národní knihovny. Raději jsem to však polkla, poděkovala a odešla.

Co budu vlastně komu vysvětlovat? Když ani místní knihovnice nezná autorku, která se snaží něco vytvářet? To by se prostě na Moravě nestalo, tam knihovnice i v nejmenší obci zná osobně spisovatele v regionu. A považuje to za přirozenou součást své profese i obecné kulturní identity. Ale v Ústeckém kraji je to jinak. Už jsem si na to zvykla. Tudíž i v teplické knihovně budu raději fungovat v kategorii nečtoucí uklízečka. Ostatně svou brigádní kariéru jsem jako studentka začínala s hadrem v ruce v Rudolfinu.

O to víc se vždycky těším na besední cesty po celé České republice. Dávají mi obrovskou naději, naději na to, že stále ještě existují lidé vstřícní, naslouchající a respektující. Lidé, jimž mohu vyprávět všechny ty úžasné příběhy.

Protože právě historie nám připomíná, proč by se laskavost, pokora a úcta neměly z našich životů vytrácet.

Dovětek: Kdo máte čas, přijďte se podívat na mou první poprázdninovou akci věnovanou Magdaleně Dobromile Rettigové – 8. září v 18 hodin v KJM Vinohrady (Brno). Další budou následovat a najdete je v kalendáři na mém webu, který postupně doplňuji. A pokud to v Brně nestihnete, můžete mrknout na krátkou reportáž (od 1: 49): 5. srpna 06:59 - Studio 6 | Česká televize, kde jsem také vystupovala, nebo si poslechnout rozhovor v rádiu: Život s gamblerem • mujRozhlas.