Blackout: „Tak tohle za komunismu nebylo!“
Jak jsme se včera ponořili do energetické tmy.
Prohlásila včera jedna paní, když u nás v Teplicích nešel ani mobilní signál. Oponovala jsem výpadky elektřiny za socialismu o Vánocích, ale zároveň jsem si uvědomila, že tenkrát pořád ještě fungovaly telefonní budky na ulici. Včera nefungovalo vůbec nic.
Naplnily se tím pádem nejčernější představy o tom, co se stane, když úplně vypnou veškeré sítě. Už kolem poledne mi při psaní článku do jednoho časopisu vyplivl internet. Následně jsem si ověřila, že nejde elektřina nejen v bytě, ale i na chodbě. Navíc se vypnul i signál na telefonu a samozřejmě nešel ani mobilní internet. Prostě najednou zavládlo ticho a prázdno. Oběd jsem si doma bohužel nestihla ohřát a poté, co jsem po dvou hodinách pochopila, že tentokrát proud asi hned tak nenahodí, vydala jsem se do čínského bistra, protože jsem věřila, že Vietnamci na hořácích jídlo zvládnou. Nezklamali mě.
Od žen u vedlejšího stolu jsem se také dozvěděla, že výpadek se netýká jen Teplic, ale mnoha jiných měst. Okolní svět se najednou změnil ve zvláštně nehostinné místo, kdy si každý uvědomí, že se bez elektřiny absolutně neobejde. Byl to velmi zvláštní pocit. Také mě okamžitě napadlo, že se asi lidé nedovolají ani na záchranku, pokud se jim v tom horku udělá špatně.
Po návratu do našeho baráku jsem narazila na některé obyvatele rokující na chodbě o délce výpadku, a co tím pádem budeme dělat. Máme totiž na vstupních dveřích elektronický systém se záložní baterií a ve vzduchu visela prognóza, že do dvou hodin se vypne, tudíž se pak lidé nedostanou domů. V již dávno tiché lednici se mi chladilo z posledních sil Prosecco, a proto jsme se sousedkou domluvily, že si sedneme na dvůr a budeme si povídat a pít. A to jsme učinily. Nakonec přišly i další sousedky, dokonce jedna přiběhla s informací, že policie drží pohotovost a vyděsila nás natolik, až se začalo řešit to, co už radil jiný obyvatel domu předtím– jak velké rezervy konzerv si máme pořídit a na co všechno se musíme do budoucna připravit.
Jenomže válečné zásoby v setmělé večerce nevyřešíte. A proto jsme tam dál se sousedkami seděly, povídaly si o Karlu Čapkovi, Simonettě Buonaccini a vydržely jsme asi do devíti večer, to už se dávno začala ozývat televize z otevřených oken. A svět se zdánlivě zase vrátil k normálu. Přesto se tím odhalila jeho křehkost a naše obrovská závislost na energiích. Kdy stačí pouhý výpadek proudu, aby dokázal ochromit celé město a některé lidi vyděsit natolik, že si zítra raději nakoupí pořádné zásoby konzerv. Protože jeden nikdy neví…