Ariadna a Minotaurus

Už si nepamatuju, proč do toho labyrintu vlastně lezla. Možná to měla promyšlené. Nebo si jen prostě uvědomila, že je žena — a že ženy podle některých vědců mívají o něco horší orientační smysl než muži. Tak si vzala klubko nití. Evolučně to dává smysl: ženy v pravěku většinou zůstávaly u ohně, muži šli na lov. Oni se museli umět vrátit zpět — jinak by z lovce byl snadný oběd pro šelmu. Ony mezitím mluvily, vychovávaly, vařily — a stihly všechno najednou. Multitasking.

Zatímco muž se soustředil jen na jednu věc — ulovit — ženy se soustředily na všechno. Evoluce pracovala pomalu, ale důsledně. Muž měl přežít. Žena měla přežít i s dětmi. A ideálně u toho stihnout i rozdělat oheň, uvařit a prodiskutovat vztahy sousedek.

Takže Ariadna si vzala klubko. Přivázala ho u vchodu do labyrintu – možná na kmen pinie – a pro jistotu na dva uzly, aby se jí to nerozvázalo. A vydala se hledat Minotaura.

Nebyla to obyčejná jeskyně. Labyrint. Možná výtvor přírody, možná důmyslné dílo Hefaista, který si tam kdysi udělal dílnu. Než se přestěhoval blíž k Afroditě. Ta mu ale stejně pořád zahýbala.

Popravdě — moc mu to nepomohlo. Hlídal ji, jak mohl, ale Afrodíta nebyla z těch, co zůstanou věrné. Některé ženy prostě nejsou stvořené pro jednoho muže. Hefaistos, ať byl jak chtěl šikovný kovář, byl věčně upocený, zaprášený, kulhal — a rozhodně nebyl bavič. Co si od něj Afrodíta slibovala, těžko říct. Možná mu chtěla pomoct. Možná si říkala, že ho změní.

Což nás přivádí zpátky k Ariadně.

Ona tam fakt vlezla. Sama. Do labyrintu. Kde číhá poločlověk s býčí hlavou, který údajně žere lidi. Nedovedu si představit, že by tohle udělal chlap bez plánování, výcviku a záloh. Já bych si to na vojně rozmyslel i ve skupině – a to jsem byl záklaďák dva roky. Ale ona tam šla. Sama. A ještě si vzala tu nejhezčí tuniku a navoněla se. Proč asi?

Napadá mě jedna možnost: chtěla Minotaura zachránit. Existuje totiž typ žen — říká se jim „samaritánky“. Vyhlédnou si problémového chlapa – násilníka, alkoholika, býka – a věří, že ho změní. Že ho uzdraví láskou. Funguje to zhruba stejně jako senát. Tváří se to slibně, ale je to k ničemu.

Upřímně, už si ani nejsem jistý, jestli tam nelezl spíš Théseus. Možná mu Ariadna jen podala to klubko. Ale to je vlastně jedno. Díky tomuhle příběhu víme jedno: ženy přemýšlejí jinak.

Jsou zkrátka… zvláštní. Vrtošivé, marnivé, občas záletné – a někdy je přitahují chlapi, kteří mají hlavu jako býk. A hlavně se dokážou ztratit úplně všude. I v obchoďáku. Což je problém, pokud mají vaši kreditku.

A zatímco chlap by panikařil, ony dělají, že se nic neděje. Jen se dívají. Ale říkám vám – nikdy nezůstane jen u dívání. Je úplně jedno, že mají plný botník nebo šatník. Když jim něco padne do oka, koupí to. Jako by měly hluboko zakořeněné přesvědčení, že „to prostě potřebují“. Kdy přesně se tahle schopnost vyvinula — jestli už v těch jeskyních nebo později u Achájců — nevíme. Ale funguje spolehlivě.

Muž musí ženu najít co nejdřív. Jinak přijde o výplatu. Najde ji u pokladny, jak nakupuje, povídá si s prodavačkou a pokukuje po mladém asistentovi. Multitasking.

Ženy jsou jiné. Jinak myslí. A mají to v hlavě jinak nastavené. O tom snad mohl pochybovat jen ten nešťastný Hefaistos.