Alimenty na rodiče? Pojďme se o tom vážně bavit.

Vláda slíbila v programovém prohlášení reformovat sociální služby, které využívají z velké části senioři, ministr Jurečka ale zatím tento cíl nenaplnil. Do světa poslal „malou“ novelu a tu mu právě v těchto dnech zkritizovala řada připomínkových míst. Druhá novela, tentokráte již koncepční, která by měla změnit způsob financování sociálních služeb, je zatím v přípravě. Ministerstvo ale odvážně vypustilo do veřejného prostoru (zatím jako pokusné balonky) témata, o nichž je třeba začít otevřeně mluvit. Jedno z nich se jmenuje alimenty na rodiče.

Rozhodně nejde o vtip ani o zoufalý pokus zachraňovat pár korunami navíc budoucnost sociálních služeb, kde začíná přibývat klientů a ubývat peněz. Jde o zcela legitimní záměr, který vychází z občanského zákoníku, podle kterého je vyživovací povinnost mezi dětmi a rodiči oboustranná. Stejně jako rodiče živí své děti, měly by se dospělé ratolesti později postarat o své staré rodiče. Že se tato klauzule v praxi používá jen směrem k dětem, je věc druhá. Pokud například rodiče ve stáří pobývají v domovech seniorů, žádná povinnost přispívat jim na tento pobyt dětem nevzniká. Hradí se z důchodu, příspěvku na péči, a pokud to nepostačuje, postará se stát, který prostřednictvím krajů posílá daným zařízením dotace.

Zvažované alimenty nepředstavují ani nikterak originální řešení. Povinnost dětí podílet se finančně na hrazení péče o rodiče v domovech seniorů platí například v sousedním Německu a je jedině dobře, že se ministerstvo rozhodlo tuto praxi v okolních státech zmapovat. Především jde ale o návrh logický, protože sounáležitost dětí se svými rodiči a starost o to, jak prožijí stáří, by měla být přece přirozená.

Je proto k naštvání, že některá média prezentují návrh titulky „eráru se nedostává peněz na péči o seniory, chce část úhrad přenést na jejich blízké.“ Logika by měla být přesně opačná. Je to právě rodina, která by se o své blízké měla starat v první řadě a péči na „erár“ přenášet až v okamžiku, kdy ji z objektivních důvodů nezvládá nebo s ní potřebuje pomoci. Pravda je, že jsme si takovému vnímání odvykli. Platit může takový přístup jen ve společnosti, která stojí na stabilních rodinách jako základní stavební jednotce a v níž občané zvyklí na robustní sociální systém nepředávají stále větší kus vlastní zodpovědnosti na stát. Smutné zrcadlo v tomto ohledu nastavil výsledek ministerské analýzy, podle kterého prý jen kolem 26 procent dotázaných je ochotno rodičům v domovech seniorů připlácet.

Nemyslím, že by zjištěná nízká ochota pomáhat svým rodičům měla být důvodem k tomu, aby se od podobných úvah upustilo. Sociální stát má své neoddiskutovatelné finanční limity, ty se postupně utahují v důsledku demografického vývoje a pokračovat v zajetých kolejích znamená dovést sociální služby k bankrotu. Je proto správné nastavit výhybky, které takovému nárazu zabrání a otevřou nové možnosti, jak do systému nechat téct dodatečné finance, včetně možných „alimentů“ od rodin seniorů.

Alimenty pro rodiče jsou podle mého názoru dobrý nápad, vyplatí se ale jen v případě, že státu, společnosti a naši seniorům přinesou výrazně více užitku než vedlejších nákladů a starostí. Je to záměr, který má velký potenciál utopit se v administrativě, vést k bobtnání státu. Jeho realizace by proto musela být jednoduchá a přehledná. Uvedu příklad: pokud senior má příliš nízký důchod na zaplacení svého pobytu v domově (běžném domově zajišťujícím základní služby) a nemá ani majetek, ani úspory (na ty se stát v současném systému vůbec neptá!), tak stát dětem automaticky pošle na doplatek fakturu. Teprve pokud na to děti nemají, nastoupí stát.