Krev kapitána Kříže

Nad Prahou visely těžké jarní mraky, zatímco pod nimi doutnala naděje. Po dlouhých letech okupace, ponižování a teroru, se v posledních týdnech války, na jaře 1945, český odboj připravoval na svůj největší odvážný krok - povstání proti nacistickým okupantům.

Součástí tohoto povstání byl i podplukovník generálního štábu Ladislav Kříž. Narodil se 27. června 1905 v Hrobcích. Jeho vojenská kariéra začala roku 1925, kdy nastoupil vojenskou prezenční službu jako frekventant Vojenské akademie v Hranicích. Po vyřazení v hodnosti poručíka pěchoty v srpnu 1927 byl zařazen k pěšímu pluku 47 v Mladé Boleslavi, kde velel četě.

Byl to důstojník s vytříbeným smyslem pro strategii a citem pro terén - v roce 1933 po absolvování topografického kurzu nastoupil jako topograf ve Vojenském zeměpisném ústavu v Praze. Jeho kariéra slibně pokračovala studiem na Vysoké škole válečné, které zahájil 1. dubna 1937. Za mobilizace v září 1938 jel sloužit na Slovensku a dosáhl hodnosti kapitána.

Osudová rána přišla s okupací. Místo velení jednotce nastoupil jako úředník na Ministerstvo zemědělství a lesnictví. Ale kapitán Kříž nebyl muž, který by se smířil s porážkou. Od vzniku Protektorátu Čechy a Morava se zapojil do činnosti odbojové organizace Obrana národa. Toto rozsáhlé odbojové hnutí, založené bývalými československými důstojníky, připravovalo půdu pro ozbrojený odpor a shromažďovalo informace pro zahraniční odboj.

V roce 1944 byl Kříž totálně nasazen jako pomocný dělník na letišti v Ruzyni - ponižující práce pro muže jeho vzdělání a schopností. Ale i zde zůstával ve spojení s odbojovými strukturami, čekaje na správný okamžik.

Když 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, kapitán Kříž se okamžitě zapojil do povstání. Jeho vojenské zkušenosti a znalost Prahy byly nedocenitelné. Jenže osud měl s ním jiné plány. Téhož dne byl zajat německými jednotkami a odvlečen do budovy Nové techniky v Dejvicích, kde byl vězněn a měl být zastřelen. Všechny ty dny, v nichž byl kpt. Kříž internován v technice, nevyšlo z jeho ženy slovo stesku, zanaříkání, strachu. Její drobná tvář se ale čím dál tím více ztrácela - věděla, že její muž může být kdykoliv popraven.

Stav, jaký tehdy v technice zavládl, byl prý pravým peklem. Kříž zde nebyl jediným vězněm. Desítky dalších čekaly na smrt. Spolu s dalšími byl odsouzen k trestu smrti. Nakonec se tento úkol podařil a k propuštění části zajatců 8. května skutečně došlo, snad jako výměna za zajaté Němce a kapitán Kříž se vrátil domů.

***

Nedlouho po půlnoci, kolem čtvrté hodiny, se jejich dům začal otřásat pod jednotlivými dělovými ranami. Praskaly okenní tabulky, lidé se rychle vraceli zpět do krytů. Byli zmatení - nevěděli, co se děje, kdo to střílí a proč, když přece Němci už kapitulovali. A nevěděli ani, kolik bylo hodin, když se najednou otevřely dveře ze dvora do chodby a objevila se v nich hlava neznámého člověka.

"Češi, nebo Němci?" křikl dolů na vyděšené obyvatele a hned zase zmizel, aby unikl možnému nebezpečí.

"Češi!" volalo horlivě několik mužů, kteří stáli na schodech do sklepa.

"Tak všichni se mnou pro zbraně na Velvarskou, jsou tam Rusové. Zbraní dost, jen bojovníků je třeba!"

První ze všech vyletěl (v pravém slova smyslu) kapitán Kříž, právě osvobozený z nacistického zajetí. Nahoře ve svém bytě si oblékl důstojnickou blůzu a čepici, mžikem byl dole, mžikem se zase ztratil a krátce na to se vrátil s puškami v náručí.

"Rusové jsou tady!" šlo krytem od úst k ústům. "Pan kapitán Kříž šel bojovat!" řekl někdo. A jeho statečná paní na to: "To je dobře, ať šel, jděte všichni." A další chlapci šli ven. Od včera, kdy se její manžel vrátil, její drobná tvář ožila. Jenže štěstí nemělo trvat dlouho.

Do krytů, kde zůstali ti, kteří nemohli jít bojovat, vnikla jiskra odhodlanosti a nadšení. Doktor Spálený si okamžitě zřídil primitivní ošetřovnu; paní Křížová sháněla někoho, kdo jí opatří děti – Luboška a Luděnku – aby mohla jít obvazovat. Paní Plívová vařila čaj a kávu, kdyby bylo třeba posílit zesláblé. Nikdo nezahálel, každý byl na místě, a hlavně každý věřil.

"Mamičko, nestane se nic tatínkovi?" ptal se devítiletý Luboš Křížův. A dostal odpověď: "Neboj se, tomu je dobře, vždyť na to čekal tak dlouho."

Pak se stalo něco strašného. Někdo zašeptal někomu do ucha: "Kapitán Kříž je mrtvý!" Chtělo se vykřiknout, ale všichni věděli, že panika nesmí nastat. Děla ještě hřměla a dům se třásl pod zásahy tanku. Nikdo neměl odvahu to hned zvěstovat jeho ženě, že její muž právě položil svůj život na oltář vlasti.

Lidé se z krytu rovnou vydali na Velvarskou třídu vítat Rusy, tak, jak byli, umazání, rozcucháni, napolo oblečeni.

"Nazdar!" "Sláva Stalinovi!" "Zdravstvujtě!"

Mezi nimi byla i paní Křížová s dvouletou holčičkou v náručí. Nadšeně volala své pozdravy vojákům Rudé armády. Než se vrátila domů, sousedky již umyly kaluž krve v prvním patře. Byla to krev kapitána Kříže.

A tak kapitán generálního štábu československé armády Ladislav Kříž, můj děda, nakonec přece neunikl svému osudu a padl 9. května 1945 při bojích v Dejvicích ve věku 40 let. Otec Luboška a Luděnky, mojí mámy, byl pohřben 15. května 1945 v Mladé Boleslavi. Za svou statečnost byl posmrtně povýšen na podplukovníka generálního štábu a v roce 1946 vyznamenán Československým válečným křížem 1939 in memoriam. Mezi stovkami jmen na pamětních deskách všem hrdinům a obětem Pražského povstání zůstává i ta ve Studentské ulici v Dejvicích, na které je zapsáno i jméno majora Ladislava Kříže. Ve své uniformě, uprostřed bojů, zemřel v den, kdy Praha konečně zahlédla svobodu. Jeho příběh, jako mnoha dalších hrdinů z řad Obrany národa a všech ostatních, kteří bojovali proti německé nacistické okupaci, připomíná, že za svobodu se platí. Někdy i cena nejvyšší.