Žijeme v Klausově bublině?
Jedním z mála pozitivních jevů současné vyhrocené společenské situace je rozšíření pojmu bublina do veřejné diskuse. Slovo bublina je názorné a výstižné – umožňuje intuitivně pochopit fenomén, kdy se určitá skupina uzavře do prostoru neprostupného pro výměnu argumentů a stanovisek. Každá skupina názorových oponentů si žije ve vlastním světě a metabolizuje výhradně produkty svého informačního prostředí.
Význam tohoto slova do jisté míry odpovídá termínu řeckého původu, který do odborné diskuse uvedl Thomas Kuhn – paradigma. Slovo paradigma pochází z řeckého slova παράδειγμα (paradeigma), znamenající vzor, příklad nebo šablonu. Kuhn ve své slavné knize Struktura vědeckých revolucí (1962) popsal paradigma jako soubor sdílených předpokladů, metod a příkladů, které tvoří rámec vědeckého bádání. Vědci interpretují data a formulují hypotézy skrze „mentální mřížku“ svého paradigmatu.
V obecném smyslu se paradigma stalo označením způsobu myšlení, který se v určité době a kultuře považuje za samozřejmý. Mluvíme tak o paradigmatu osvícenství, technokratickém paradigmatu nebo o paradigmatickém obratu ve filosofii, kdy se mění samotný způsob, jakým chápeme svět.
Původně bylo Kuhnem slovo paradigma zavedeno k popsání nestálosti a revolučních proměn v poznávání světa. Aristotelovo pojetí světa nahradilo Newtonovo paradigma a to bylo zase nahrazeno relativistickou fyzikou, která je neslučitelná s kvantovým chápáním reality. Současná fyzika proto hledá nový, sjednocující výkladový rámec, který by překonal rozpory těchto dvou představ. Tento koncept se však rychle rozšířil i mimo vědu a stal se významným pilířem postmoderního myšlení – začalo se hovořit o pluralitě paradigmat.
Samozřejmost, s jakou vnímáme svět my, Středoevropané – konkrétně třeba obyvatelé Prahy 3 – může být lehce znejistěna při setkání s paradigmatem původních obyvatel Papuy Nové Guineje.
Paradigma tradičních papuánských (a někdy i kanibalistických) kultur bylo holistické, spirituální, animistické a kolektivní. Kanibalismus zde nebyl projevem zvůle nebo sadismu, ale součástí hlubšího řádu – ekonomicko-náboženského systému, jenž udržoval rovnováhu mezi živými, mrtvými a duchy.
Západnímu pozorovateli se tento systém může jevit jako barbarský, ale v rámci své vlastní logiky byl koherentní, stabilní a funkční. Nejvýraznějšími projevy tohoto paradigmatu byly:
Endokanibalismus (pojídání členů vlastního kmene) jako rituál uctění zesnulého – skrze konzumaci jeho masa se symbolicky přijímala jeho síla, památka i duch.
Exokanibalismus (pojídání nepřátel) sloužil k převzetí jejich moci nebo naopak k zabránění jejich duchovnímu návratu. Zabít a sníst nepřítele znamenalo „uzavřít jeho příběh“.
V obou případech šlo o rituální akt, nikoli o gastronomii. Což ale neznamená, že si někteří členové komunity občas neužili i kulinářský zážitek.
Tento příklad svědčí o lidské tvořivosti při výkladu světa – včetně možnosti vytvořit náboženství reflektující jisté chuťové preference. Nám to může připadat divošské, šokující a nepochopitelné, ale na oplátku se i naše zvyklosti mohou jevit jiným kulturám jako podivné. A nejen jiným kulturám – i v rámci té naší najdeme při pohledu antropologa dost podivností, které by středoevropan z Prahy 3 mohl považovat za divošství.
Například marxisté dodnes interpretují akumulaci kapitálu a přivlastňování si nadhodnoty kapitalistou jako téměř kanibalistickou praktiku – kapitalista kanibalizuje část osobnosti proletáře v podobě zcizené nadhodnoty jeho práce.
Nebo si vezměme teokracii či aristokracii – jejichž uspořádání může připadat naprosto iracionální většině obyvatel Prahy 3. V tomto paradigmatu vládne jeden „vybraný“ frajer, kterému se ostatní klanějí, živí ho, modlí se k němu a poslouchají ho, ať už prohlásí nebo udělá jakoukoli pitomost.
Jednu hojně rozšířenou bublinu na Praze 3 propagoval jistý pan Klaus – říkalo se jí tržní ekonomika bez přívlastků. Asi by se dodnes do krve pohádal s každým, kdo by tvrdil, že tento výklad světa je jen další bublinou – podobnou kanibalismu či teokracii. Tvrdil by zřejmě, že v tomto jediném případě jde o věčnou pravdu – tak pevnou, jako Ústavní soud nebo Mojžíšovo Desatero. Jeho prorocký hlas se kdysi ozýval z periferií Proseka či Střížkova, ale my, obyvatelé Prahy 3, jsme ho přijali téměř jako sobě rovného. A možná jsme udělali dobře.
A nyní se třeba na Praze 3 najde někdo, kdo Klausovi nevyčítá kanibalismus, ale fakt, že v důsledku přijetí tržní ekonomiky bez přívlastků podle World Inequality Report vlastní horních 1 % dospělé populace 38 % světového bohatství; horních 10 % pak 76 %. Klause ta jemná výčitka možná rozčílí podobně jako papuánského náčelníka, kterému někdo odmítne přidat propečené stehno nepřítele z vedlejší vesnice. I když dnes už si tím nejsem tak jistý – zdá se mi mnohem smířlivější a otevřenější. Asi moudrost stáří.
Sám se řadím mezi ty, kdo díky masivní misionářské činnosti Václava Klause kdysi konvertovali k Hayekovi a Friedmanovi. V mém případě to ovšem neměl nijak těžké. Dnes bych ale svůj současný stav označil spíše za před-paradigmatický – podobný tomu ve fyzice, kde se stále ostřeji projevují rozpory mezi relativistickým a kvantovým výkladem světa.
Původně jsem chtěl pro demonstraci bublin a paradigmat použít taoismus a konfucianismus. Ale vzhledem k citlivosti všeho, co se týká Číny, zvolil jsem raději kanibalismus – ten je nám v Praze přece jen ideově bližší a lidsky pochopitelnější. A možná i na Střížkově či Proseku.