Průměrná délka života ve vyspělých zemích s kvalitním zdravotnictvím a slušnou životní úrovní je kolem osmdesáti let. Ve srovnání s minulými generacemi a s částmi světa, kde takové podmínky nejsou, je to pozoruhodný výsledek. Bezprecedentní péče, vysoký standard – to je třeba uznat.
Osmdesát let se může zdát jako dost dlouhá doba na to, aby člověk zmoudřel. Ale nevím, jak vy – já mám stále pocit, že k nějakému spolehlivému poznání mám ještě daleko. Možná je to tím, že toho chci pochopit příliš. Že bych chtěl být moudrý jako Sokrates a dobrý jako svatý Vojtěch. Asi si kladu příliš vysoké cíle.
Navíc s přibývajícími roky zjišťuji, že i mé malé ostrůvky jistoty se pomalu rozplývají. Mizejí v mlze, ztrácejí se za obzorem, v moři nevědění. Je trochu trapné přiznat si, že jste prošel půlku světa – a stejně pořád nevíte, která bije.
Můj čas je omezen. Nestěžuji si – tak to má každý. Ale chci aspoň jednu věc opravdu zvládnout. Něco, co bych uměl dokonale. A tou dovedností bych se snad mohl přiblížit alespoň náznakem tomu svatému Vojtěchovi.
Zhodnotím své možnosti – finanční, materiální, duševní i volní – a rozhodnu se: chci se dokonale naučit vařit vajíčka. Ne ledajak, ale jako zenový mistr. Tak, aby si moji známí mohli říct: „Je trochu lakomý, občas pomlouvá, někdy jezdí na černo, ale vajíčka natvrdo? Ty umí dokonale.“
Plán mám. Sporák funguje, chvíli s ním trénuji a brzy ho ovládám téměř virtuózně. Poslouchá mě na slovo. Ví, že kdyby zlobil, vypnu ho – jako Řehoř VII. Jindřicha IV. Natočit vodu do kastrolu? Hračka. V životě jsem dělal spoustu prací, za které mě dobře platili, přestože jsem je zvládal mnohem hůř než tuto operaci s vodou. Roste mi sebevědomí.
Ještě zbývá zajít do Lidlu. Chci koupit tři vajíčka – tři jako svatá Trojice: Otec, Syn a Duch svatý. Ale prodávají je jen po deseti. Ani po jednom, abych si koupil tři várky. Usoudím, že v Lidlu nejspíš nejsou trinitáři ani unitáři, ale nějací germánští polyteističtí pohané. Možná bogomilové – věřící, kteří se klanějí slevám. Plakát z Delfské věštírny slibuje jahody v akci a u pokladen, kde se zdá, že lidé kupují odpustky, se slaví eucharistie v národním jazyce. Pokladní říkají „děkuji“ (eucharisto) a místo „Ite, missa est“ zaznívá jen „další, prosím“. Takže asi nějací sektáři.
Koupím tedy celé plato. Vyberu vejce bio, z volného výběhu – na jídle nešetřím, mám se přece rád. Také poděkuji česky – „eucharisto“ – a jdu domů dokončit rituál.
V kuchyni vyjmu tři vejce, zbytek uložím do lednice. Gesto racionální, vůči zbylým vajíčkům tolerantní, téměř zednářsky všeobjímající. Projekt probíhá bezchybně. Na internetu si najdu recept: přiveď vodu k varu, přidej vejce, vař na mírném ohni 8–10 minut.
Dělám přesně, co se píše – jako pravý zenový žák. I když rozmezí „8–10“ je pro moji analytickou mysl trochu neurčité. Zvolím zlatou střední cestu: devět minut. Co se týče varu, tam se snad nic pokazit nedá – i když v tom hraje roli i nadmořská výška. Ale to budu ladit později. Začnu od základu, k dokonalosti se propracuji krok po kroku. Vodu požehnám, přidám lžičku soli – prý pomáhá proti praskání skořápky.
Po devíti minutách vejce vyjmu, zchladím, opatrně oloupu. Dvě šla dobře, třetí hůř – ze spodní strany se přilepil jakýsi blevajz. Dokončím operaci, vejce rozkrojím, lehce osolím, položím na talíř. Jím slavnostně, pomalu a s vděčností. Přestože je červenec, slavím příchod jara. Jsou celkem dobrá, ale ještě to není ono. Mám však, doufám, dost času ten proces vylepšovat – krok za krokem, až bude dokonalý.
Celý rituál zakončím tím, že si ve svěcené vodě opláchnu konečky prstů. A i když jsem sám, tiše, téměř nepozorovaně si odříhnu – tak decentně, že by to nezvládl lépe ani Talleyrand u dvora Ludvíka XVI.
Moc bych si přál, aby jednou, až o mně lidé budou mluvit, řekli: „Je to trochu rejpal, někdy pomlouvá, chybí mu zub a je hrozně líný – ale vajíčka natvrdo umí dělat dokonale. Je to zenový mistr. Svatý muž.“